Je libido jen o sexu?

27. srpna 2014 13:40 | Kristýna Sarisová Sigmund Freud jungovská terapie sexualita neuróza

Freeimages.com foto by duchesssa

Pojem libido je mnohdy spojován se sexualitou a pudovostí člověka. Na jedné straně je možné tento termín takto zjednodušeně chápat, na straně druhé však představuje velmi složitou problematiku, která vyžaduje hlubší vhled pro její pochopení.

Tempo psychických procesů je u každého člověka jiné, jedná se o velmi individuální problematiku. Přesto je tato energie skryta v každém z nás a záleží na mnoha různých okolnostech, jakým způsobem bude využita a aplikována. Tato síla je v některých psychologických směrech nazývána libido. Jakým způsobem libido ovlivňuje náš vnitřní život a vývoj?

Libido a Freud

Poznatek, že základní kámen teorie Sigmunda Freuda tvoří sexualita, je poměrně rozšířený. Jedinci znalí hlavních pilířů psychoanalýzy po stopách jejího otce mnohdy s úsměvem spojují některé situace se sexuálním záměrem či kontextem. V psychoanalytické teorii však představuje sexuální pud neboli libido důležitého činitele ve vývoji lidské psychiky.

Freud ve své praxi sledoval výpovědi neurotických pacientů, u nichž se jejich onemocnění rozvinulo na základě potlačování sexuální tenze a myšlenek. Zjistil, že toto odmítání vlastních vnitřních pochodů stojí za vznikem neuróz. Později svou teorii rozpracoval a libido se stalo tím, co člověka pudově vede k sexuálnímu vybití a uspokojení, tedy k prožívání tělesné slasti.

Doba, ve které působil Sigmund Freud, vyžadovala přísnou vědeckost. Psychologie byla tehdy pojímána z fyzikálního hlediska, za prokázané se považovalo to, co bylo měřitelné. Tyto vody rozčeřil Freud se svou psychosexuální teorií, která zahrnovala sexualitu dětí jako přirozenou součást jejich vývoje.

Ústředním pojmem této koncepce je již zmiňované libido, které představuje mentální aspekt sexuální energie.

Stadia vývoje libida

Vývoj libida v psychosexuální teorii probíhá v těchto fázích - orální, anální, falická, fáze latence a genitální. Každá etapa je věkově ohraničená a charakteristická jiným místem, které poskytuje zdroj slasti. Tato místa Freud nazval "erotogenní zóny."

  1. Orální stadium: 0 - 1 rok, zdrojem slasti jsou ústa
  2. Anální stadium: 1 - 3 roky, zdroj slasti se přesouvá do anální oblasti, což je spojeno s vyměšováním a udržováním stolice
  3. Falické stadium: 3 - 5 let, v tomto se řeší problematika tzv. oidipovského komplexu
  4. Stadium latence: 5 - nástup puberty, libido je v útlumu
  5. Genitální stadium: od nástupu puberty, libido jedince se zaměřuje heterosexuálně

Dítě v jednotlivých stadiích stojí před vyřešením konfliktu mezi pudovým přáním a usměrňováním plynoucím z vědomí. Nevyřešením tohoto konfliktu mohou vznikat tzv. fixace či regrese libida, k nimž se jedinec může v životě vracet pod působením nějakého tlaku. Jako příklad je možno uvést kuřáky nebo jedince přehnaně se zabývající stravováním, k jejichž fixaci došlo v orálním stádiu.

Narcistické libido

Konceptu libida využil Freud i k výkladu vzniku narcismu. Libido je vždy zaměřeno na svět, na vnější objekty. Pokud se však zaměří dovnitř osobnosti, konkrétně na ego, vzniká narcismus, tedy přehnané zabývání se vlastní osobou a její vyzdvihování. Zajímavostí je, že Freud považoval novorozence za „primárně narcistické“ a to z toho důvodu, že v orálním stadiu, ve kterém se nacházejí, dochází k uspokojování slasti prostřednictvím úst dítěte, jedná se tedy, dle Freuda, o jistý druh autoerotiky. Tím je dítě zaměřeno samo na sebe a je tedy narcistické. Vznik narcismu v dospělosti pouze navazuje na tuto ranou fázi vývoje.

Libido a Jung

Libido do své teorie zavedl také zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung. V jeho pojetí však nepředstavuje pouze sexuální aspekt, ale veškerou psychickou energii, která prostupuje celou osobností, do všech činností psychiky, jež navíc navzájem propojuje.

Jung pojímá libido jako „kontinuální životní pud“.

Pokud dojde k aktivaci této energie, projeví se prostřednictvím pudu, vůle či přání. Méně vyhraněný projev může být v zaměřenosti nebo připravenosti. Jungovo pojetí psychiky člověka je dynamické, je to tedy neustále se měnící a vyvíjející se struktura. Za normálního fungování libido udržuje rovnováhu psychického systému. Pokud z nějakého důvodu dojde k narušení této rovnováhy, vznikají patologické jevy.

Jelikož je libido aktivní energií, dochází k jeho přesunům v rámci struktury osobnosti. Pokud se energie z vědomí přesune do nevědomí, svou silou může aktivovat vytěsněná přání, myšlenky a komplexy. Tyto obsahy poté mohou pronikat do vědomí buď v podobě kreativního impulsu a fantazie nebo se stát příčinou vzniku neurózy či psychózy.

Transcendentní funkce

Libido představuje proud energie. Pokud se tato energie nahromadí, zaujme větší prostor v našem vědomí či nevědomí, avšak po uvolnění této tenze se opět vrací na svou optimální úroveň. Pro přirozené proudění libida bez doprovodných patologických fenoménů je důležité přenést jeho biologickou rovinu do oblasti tvůrčí, duchovní a či náboženské. K této přeměně může dojít prostřednictvím obrazů a symbolů. Tato přeměna je dle Junga výsledkem transcendentní funkce, tedy takové, která překračuje hranice a spočívá ve spojení protikladů, individuálních a kolektivních, vědomých a nevědomých.

Náhled na koncept libida také stojí za rozchodem výše zmíněných osobností psychologie. Jak již bylo řečeno, Freud nahlížel na libido jako na sexuální energii, kdežto Jung ho chápal jako veškerou psychickou energii. Přestože byl Freud následníkem Junga, postupem času se v tomto tématu vůči němu silně vyhrazoval a tato nejednota názorů poté vedla k jejich rozepři.

Libido představuje kontroverzní termín. Přestože s ním pracují velké psychologické teorie – psychoanalýza a analytická psychologie – došlo postupem času k opuštění od jeho užívání pro jeho obtížné vědecké uchopení. Přesto dodnes libido zůstává v psychologii diskutovaným pojmem, ať už u jeho zastánců, tak i u těch, kteří na něho pohlíží s určitou skepsí.

ZDROJE:

Fonagy, P. & Target M. (2005). Psychoanalytické teorie. Praha: Portál.

Jacobi, J. (1992). Psychologie C. G. Junga. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.

Kennedy, R., Abel-Hirsch, N., Pajaczkowska, C. & Kahr, B. (2002). Témata psychoanalýzy II. Praha: Portál Müller et.al. (2006). Slovník analytické psychologie. Praha: Portál.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.