Posttraumatická stresová porucha

25. května 2014 12:33 | Michael Tesař úzkost

Freeimages.com foto by african_fi

Silné trauma pro člověka představuje velmi zatěžující situaci. Co se ale skrývá za opravdu velkými traumaty a jak se člověk může vypořádat s posttraumatickou stresovou poruchou?

V důsledku prožití silného traumatu může dojít k rozvoji posttraumatické stresové poruchy (dále PTSD). Tato porucha je pak charakterizována nepřátelským nebo nedůvěřivým postojem ke světu, sociální zdrženlivostí, pocitem prázdnoty a beznaděje, chronickým pocitem "bytí na okraji" jako člověk trvale ohrožený a odcizený.

Traumatické události jsou často náhlé, nečekané, neodhadnutelné a pro člověka extrémně ohrožující. Může se jednat o jednu či více působících událostí, např. přepadení nebo mučení v koncentračním táboře. Posttraumatická stresová porucha je duševní porucha, která ovlivňuje emotivitu člověka, zejména pak vyvolává silnou úzkost. Oficiální název diagnózy pochází z roku 1980. Do této doby se PTSD říkalo různě. Tak například během občanské války v USA se jí říkalo doslova "vojákovo srdce" nebo po válce ve Vietnamu "post-Vietnam syndrome". Postihuje asi 1-4 % populace, ženy ve větší míře, než muže. Dále se výrazně častěji vyskytuje v rizikových skupinách jako jsou vojáci, oběti trestných činů apod.

Příčiny vzniku PTSD

Hlavní příčinou vzniku a rozvoje této poruchy jsou vnější vlivy, tedy vystavení extrémně děsivému zážitku. Působením takového zážitku se aktivují obranné mechanismy člověka, avšak ne vždy se podaří vše vstřebat správně, popřípadě ne vždy lze vstřebat veškerý stres, strach, děs aj. Záleží tedy především na zpracování těchto událostí. Na tomto se podílí jednak sám člověk jako organismus (hormonální a nervový systém) a pak také i psychické a sociální okolnosti.

Psychické jsou závislé na předchozí zkušenosti a na tom, jak se daná osoba může rozumově vypořádat se situací. Zde platí, že jsou indisponovány ty osoby, které nemají plně rozvinuté rozumové schopnosti, tedy děti a senioři velmi snadno podlehnou této poruše. Ze sociálních okolností lze zmínit reakci těch nejbližších – rodiny, přátel či kolektivu ve škole nebo v zaměstnání.

Akutní reakce na stres

Kromě PTSD existuje i tzv. akutní reakce na stres, což je přechodná porucha, která vzniká v důsledku silného stresu. Obvykle odeznívá během několika hodin popřípadě i dnů. Dochází ke zrychlení nebo zpomalení srdeční činnosti, rozšíření cév ve velkých svalech, zvýšené potivosti, tlaku v žaludku, průjmu nebo zácpě, závratím a třesům končetin. Selhává rozumová složka člověka, který pak není schopen porozumět situaci ani se v ní orientovat. Traumatizovaný se pak ocitá v bezmoci účelně jednat. Tyto příznaky by ale zhruba do 48 hodin měly pomalu odeznít.

Stín PTSD

Výraznější a zároveň trvalou poruchou je právě PTSD. Ta postihuje celou řadu dimenzí lidského života. Na emoční úrovni je přítomná přetrvávající úzkost, vnitřní napětí a přecitlivělost. Traumatickou událost člověk často prožívá ve formě flashbacků, kdy se jakoby ve filmu přehrávají různé útržky této události. Může dokonce dojít i k citové otupělosti či ustrnulosti. Na úrovni rozumové dochází k tomu, že člověk nepřiměřeně často zkoumá terén a hledá v dříve neutrálních podnětech podněty nebezpečné.

Nepříjemné zážitky jsou vytěsňovány. Kromě flashbacků se pak nemocnému vrací i úvahy na události v kontextu „co by se bývalo stalo, kdyby…“. Často tito lidé generalizují, tedy všem příslušníkům nějaké skupiny přisuzují stejné vlastnosti. Znásilněná žena tak může například tvrdit, že všichni muži jsou bez výjimky násilníci apod. Vidí svět černobíle, tedy buď jako dobrý nebo jako zlý. Obecně se pak do celého života promítá negativní hodnocení různých složek lidského života. K tělesným příznakům patří pak zejména poruchy spánku, různé druhy bolestí, pocity vyčerpání a jiné.

Změny v chování v důsledku PTSD

Člověk je buď velmi utlumen nebo naopak velmi nabuzen. Napětí a podrážděnost jsou ventilovány výbušností. Proto se může zvýšit sklon k agresivnímu chování. To pak člověk většinou neumí ovládat. V některých případech se dotyčný chová, jako by událost prožíval znovu a znovu. Záměrně se vyhýbá veškerým podnětům, které by mu situaci připomínaly. Často ztrácí zájem o dříve oblíbené aktivity. Někdy dochází i k izolaci od okolí.

Léčba

Při léčbě osoby trpící PTSD se postupuje jednak léčbou medikamentózní a cestou psychoterapie. Využívají se zpravidla tzv. SSRI antidepresiva, která pozitivně ovlivňují přenosy nervových vzruchů a zamezují zpětnému zachytávání serotoninu, který má pozitivní efekt na náladu a snižuje úzkost. V některých případech lze využít i placebo, tedy látku, která nemá žádný účinek, ale přesto člověku pomůže.

Klíčovou úlohu zde sehrává také psychoterapie. Je důležité se důkladně, ale citlivě probrat tématem. Otevřít jej a znovu a opět jej prožít, dokud se vedlejší projevy neuklidní. Člověk by měl zjistit, že mu již nehrozí žádné nebezpečí a ocitá se v bezpečném prostředí. Dále je důležitá diskuze nad samotným skličujícím tématem a nad jeho významem pro nemocného.

Osobnost a posttraumatický růst

Změny v osobnosti jsou charakteristické zvýšenou ostražitostí, nedůvěřivostí k lidem, vyhýbáním se, někdy také agresivním chováním. Dochází k nadměrné závislosti na druhé osobě, kdy na jednu stranu chce dotyčný podporu, na stranu druhou chce být sám. Trpí déletrvajícími pocity beznaděje a prázdnoty. Mohou být přítomny i pochybnosti o smyslu života či nepříznivé hodnocení života i jeho budoucnosti. Rizikem je zde i fakt, že tyto změny v osobnosti mohou vést k různým sebezničujícím projevům, jako je například nadměrné užívání drog nebo alkoholu.

PTSD je poměrně častá a zatěžující onemocnění. Nicméně její zvládnutí vede k posttraumatickému růstu a novému náhledu na život. Lidé, kteří prožili těžká traumata a dokázali se z nich vzpamatovat, pak bývají nezřídka silnými a zajímavými osobnostmi. Jednou takovou osobností byl například i psycholog a zakladatel logoterapie Viktor Emil Frankl nebo i mnohokrát vězněný český prezident Václav Havel.

Posttraumatická stresová porucha dle MKN10 (F43.1)

Začíná jako opožděná nebo protrahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci (krátkého nebo dlouhého trvání) mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy‚ která je sto způsobit silné rozrušení téměř u každého.

Predisponující faktory‚ jako rysy osobnosti (nutkavé‚ astenické) nebo neuróza v anamnéze‚ mohou
snižovat práh vzniku tohoto syndromu nebo zhoršovat jeho průběh‚ ale pro vysvětlení jeho vzniku nejsou nutné ani dostačující. Typické jsou epizody znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách ("flashbacks")‚ snech nebo nočních můrách‚ které se objevují na přetrvávajícím pozadí pocitu tuposti a emoční oploštělosti‚ stranění se od lidí‚ netečnosti vůči okolí‚ anhedonie a vyhýbání činnostem a situacím‚ upomínajícím na traumatický zážitek.

Obvykle se objevuje vegetativní hyperreaktivita a zvýšená bdělost‚ zesílené úlekové reakce a nespavost. S uvedenými příznaky je obvykle spojena úzkost a deprese a nejsou řídké ani suicidální myšlenky. Začátek následuje po traumatu s latencí od několika týdnů do několika měsíců. Průběh je kolísavý‚ ale ve většině případů dochází k úpravě. V malém počtu pacientů může nastat chronický průběh po léta a trvalá změna osobnosti (F62.0).

ZDROJE:

Hartlová, H., & Hartl, P. (2009). Psychologický slovník. Praha: Potál.

Posttraumatic Stress Disorder (PTSD). (nedatováno). Získáno 21. Prosinec 2012, z MedicineNet.com: http://www.medicinenet.com/posttraumatic_stress_disorder/article.htm

Práško, J. (2003). Stop traumatickým vzpomínkám: Jak zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu. Praha: Portál.

Vágneorvá, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.

Vojtová, H., & Hašto, J. (2012). Posttraumatická stresová porucha. Vydavatěľstvo F. Vymětal, J. (1994). 

Základy lékařské psychologie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.