Psychiatrie stále druhořadá?

10. ledna 2017 20:25 | MUDr. Helena Kučerová schizofrenie psychiatrie

Psychiatrii dělám čtyřicet let. Dalo by se očekávat, že společnost za tu dobu vyspěje a bude se na náš obor dívat jako na každou jinou lékařskou disciplínu. Ale chyba lávky. Psychiatrie a psychiatrický pacient je stále něco druhořadého. Jak dlouho ještě?

Nedávno jsem jednomu pacientovi, který se přistěhoval do našeho města, nabídla, že mu pomohu s hledáním praktického lékaře. Oslovila jsem jednu svoji kolegyni v domnění, že bude ráda, když bude mít dalšího pacienta. Ale ta se na mě doslova obořila: „Psychiatrického pacienta nechci!“ Žasla jsem. Pak jsem se zeptala, co tedy tento člověk má dělat, když se někam přistěhuje a nikoho tu nezná. Léčí se pro deprese, to obstarám já, ale co když dostane chřipku, slepé střevo apod.? „Tak půjde na pohotovost“. „A proč nechceš psychiatrického pacienta?“ ptám se. „No, já jsem to tak úplně nemyslela, ale já už mám plno,“ zněla odpověď. A tak hledáme dál.

Práce s psychicky nemocnými je náročná a pro lékaře mnohdy nezajímavá. Lékaře přitahují velké obory jako chirurgie, interna, gynekologie, ale psychiatrie? „Jsou to tvoji blázni, tak se o ně starej,“ říkávala s oblibou zase jiná kolegyně. Ano, starám se. A leckdy napravuji i nedostatky v péči o tělesné choroby svých vážených kolegů.

A co teprve laická veřejnost? Asi před měsícem jsem zažila tuto příhodu. Z okna na ulici jednoho malého města řečnila žena středních let, schizofrenička, v obci všeobecně známá jako tzv. „obecní blázen“. Žena měla již velmi narušené myšlení, značně rozvolněné asociace, takže z mého hlediska byla její produkce zajímavá. Nedávala sice žádný viditelný smysl, prostě byla to řeč páté přes deváté, ale jakousi paralogickou nit tam bylo možno vysledovat. V ulici pracovali dva mladí muži. Ti se začali této rétorice smát, dělali si z postižené ženy legraci a posmívali se jí. Ženu to rozčilovalo a začala křičet. Muže jsem napomenula, ať ji nedráždí, že je to nemocná paní, ať si toho vůbec nevšímají, neposlouchají to a věnují se své práci. Zbytečně. Můžeme se pak divit, že takovýto pacient, nejen nepochopený, ale dokonce vysmívaný, může někoho i fyzicky napadnout?

Někdy psychiatrické termíny slouží také jako nadávka. Někdo někomu ubližuje, třeba dělá naschvály, ale samozřejmě to nepřizná, a když se postižený brání, tak na něho vykřikne: „Jsi paranoidní!“ Toto je už tak obehraná písnička a tak obsoletní metoda některých agresorů, že už přestává být účinná. Osobně to považuji za projev značné surovosti. Paranoidita je vážná porucha a je třeba velmi pečlivě uvážit, kdy jako psychiatr toto označení použiji. To není žádná maličkost. Mohla bych uvést řadu případů, kdy „paranoidnímu“ člověku bylo skutečně ubližováno, a trvalo to hodnou dobu, než se to skutečně prokázalo.

Jiným poměrně častým pojmem, kterým lze někoho urazit, je „psychopat“. Psychopat je prostě každý, kdo se nechová, jak se chovat má, podle mínění toho, kdo to říká. Když se někomu nelibí něčí názory nebo jednání, tak ho prostě označí za psychopata. A je to.
Často se také říká, že je něco „schizofrenní“, že ten či onen se chová „schizofrenně“, nebo že třeba v nějaké politické straně je „schizofrenie“. Tedy s pojmem schizofrenie už bych si vůbec nezahrávala. Protože stanovit tuto diagnózu je někdy pořádný oříšek. A ten, kdo takto nevhodně používá tento termín, obvykle vůbec neví, o čem to je.

Nadávat někomu názvem psychiatrické diagnózy je projevem poněkud infantilním. Představme si, že by se lidé častovali třeba „ty diabetikujeden“, nebo že by se o někom řeklo„no je to prostě kardiak“. To není ono, že? Jenže jak k tomu ta psychiatrie přijde? Za čtyřicet let jsem se nedočkala jejího zrovnoprávnění a uznání, alespoň tedy v naší republice. A přitom přibývá depresí i sebevražd, přibývá lidí zmožených stresem, přibývá nejrůznějších závislostí. Co s tím budeme dělat? Budeme na to koukat a naříkat, nebo začneme naši společnost uzdravovat tak, jak je to třeba? Psychiatrie není ani žádná legrace, ani žádná zbraň. Nadávat někomu do paranoiků, psychopatů a schizofreniků…kam jsme to došli? Co všechno se ještě musí stát, než lidé pochopí.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG, Psychiatrie Hranice

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.