Rozhovor s Monikou Stehlíkovou o mindfulness

16. září 2016 20:24 | Pavel Oulovský rozhovor mindfulness

Slyšeli jste o mindfulness? Znáte tuto metodu, nebo je vám dosud zcela neznámá? Více v rozhovoru s lektorkou mindfulness Mgr. Monikou Stehlíkovou...

Mohu Vás na úvod poprosit, abyste našim čtenářům stručně představila, co to vlastně mindfulness je a co tato metoda obnáší?

Někteří lidé znají buď termín mindfulness a nebo jsou zase lidé, kteří znají slovo všímavost, a někdy se může stát, ze někdo třeba neví, že je to vlastně to samé – že pro anglický termín mindfulness se vžil český ekvivalent všímavost. Takže je to to samé. Mně osobně, protože jsem frankofonní, připadá nejvýstižnější označení „la pleine conscience“, což doslovně znamená „plné vědomí“. To znamená stručně, být si vědom toho, co se děje tady a teď. Opakem by bylo lidově řečeno být otupělý, tupý, omezený, nebo polospící atp. Mindfulness neboli všímavost je tedy specifické zaměřování pozornosti na to, co je tady a teď, uvědomování si přítomného okamžiku - bez hodnocení, bez očekávání.
Co to znamená tady a teď? Dneska se často říká nebo píše buď v přítomnosti, buď tady a teď, moc přítomného okamžiku apod. Co to ale znamená? Já bych chtěla zdůraznit už na samotném začátku, že mě děsí ta představa, že by se mindfulness měla stát nějakou novou ideologii, nebo nějakým novým dogmatem, novým životním stylem jako takovým. Pro mě, a myslím, že i pro Jon Kabat-Zinna, zakladatele mindfulness, tak jak jsem poznala jeho přednášky, nebo i pro Christopha Andrého, u kterého jsem se ve Francii vyškolila je mindfulness záležitost naprosto přirozená a nedogmatická. Je to o tom, že se pokud se pro to rozhodnu, tak se sám od sebe snažím být v přítomném okamžiku tak, jak to nejlépe dokážu, vnímám v přítomném okamžiku sám sebe, svoje emoce a myšlenky, uvědomuju si to, co říkám druhým lidem, jsem si vědom druhých lidí a zbytečně vše neposuzuji, nehodnotím, ale přijímám věci a lidi takové, jací jsou. Je to opak dnešního života ve spěchu, automaticky, bezmyšlenkovitě, neosobně a bez rozmyslu.

Takže jestli tomu dobře rozumím, tak ve stavu mindfulness se dá žít vlastně stále. Představil jsem si původně mindfulness jako techniku, že lidi si přijdou jednou v týdnu na dvě, tři hodinky někam praktikovat mindfulness pak zase odejdou a mají z toho nějaký profit, jako je tomu třeba u relaxace. A z toho co Vy mi říkáte, tak mindfulness vypadá, že to je něco, v čem člověk žije de facto stále – pokud to umí.

Tak ideálně, jak naznačuje ten pojem plné vědomí, když je toho člověk schopen, tak v tom žije pořád a je spokojený, sám sebou, aniž by to byla fráze. Ale to nejde hned a ze dne na den, je potřeba na tom pracovat, štěstí a vnitřní klid nepřichází jen tak, je nutné pro to něco udělat, podstoupit změnu apod. Život je ve své podstatě krásný, a pokud ho tak nevnímáme, je to nedostatek našeho pochopení a nedostatečná práce s naší myslí, která nás od stavu štěstí odvádí.

Dnes už jsou ale minimálně v zahraničí miliony lidí, kteří to pochopili. Mindfulness je opravdu hodně rozšířená. Jedna proto, že má kredit tím, že patří do oblasti vědy, do oblasti psychologie, a tím, že se opírá o výzkumy neurověd a neuropsychologie. Byly to právě ty výzkumy v oblasti mozku pomocí MRI, které zapříčinily raketový nárůst zájmu o mindfulness po roce 2000. Takže argumenty pro plné vědomí jsou podložené výzkumy, například Math Killingsworth z Harvardské univerzity se věnuje psychologickému výzkumu přítomného okamžiku. Došel k závěru, že když člověk dokáže být v přítomném okamžiku, jak nejlépe umí, je šťastnější. To pochopitelně na druhou stranu neznamená, že člověk nebude plánovat, co bude dělat zítra nebo vůbec přemýšlet o svých životních cílech a hodnotách. To se vůbec nevylučuje. Důraz na přítomný okamžik je zde spíš proto, že běžný člověk tráví velké procento času – třeba i polovinu času – tím, že vlastně přemýšlí o tom, co bylo, většinou negativně, co mu kdo v minulosti udělal za příkoří, co špatného se mu v životě stalo… jo ty ruminace spojené s minulostí se v nás stále objevují. Nebo si dělá příliš dopodrobna starosti o budoucnost, i když si vlastně nemůže budoucnost představit, a tím mu vlastně život jako takový, jeho prožívání uniká mezi prsty. Čili to není myšleno v tom negativním slova smyslu být za každou cenu v přítomnosti, ale v tom dobrém a autentickém slova smyslu trošku méně dát na myšlenky spojené s minulostí nebo budoucností. Pokud chceme svoji minulost pochopit, napravit a uzavřít, omluvit se třeba některým lidem, odpustit sobě, pak to je cenné, ale víc už se v tom rochnit není prospěšné. Jsou lidé, kteří vlastně stále s sebou na zádech tahají batoh se svými myšlenkami na to, co bylo, co už je uzavřené a nedá se s tím nic dělat. Dokud se z té minulosti máme možnost nějak poučit, tak to je fajn, ale stále vířit ty stejné myšlenky snižují naši kvalitu života, způsobuje to stres a frustraci.

Nevede to třeba k potlačování pocitů? Když jsou ty pocity spojené s minulostí.

Naopak. V mindfulness nejde v žádném případě o potlačování. Být v přítomnosti je, jak bylo řečeno, jeden z aspektů mindfulness. Ten druhý velmi důležitý aspekt je „být si vědom“. Právě to je opak potlačování. Většina lidí řeší své negativní emoce tak, že je prostě potlačí, ignoruje, nechce slyšet. A to není správná cesta, protože co potlačíme, v nás zůstává. Když se vrátím k té základní definici, tak uvědomovat si to, co se děje teď ve mně i okolo mě, jak na úrovni emocí, tak na úrovni myšlenek, to znamená přiznávat si to. Ne že by se v tom měl člověk rochnit příliš dlouho, ale pokud mám nějaké emoce, tak bych si je měl přiznat – přijmout je ve smyslu „jo, mám je“. Neneguju je, nepotlačuju je, neutíkám od nich. Protože bych si tím škodil – a to víc, než se může na první pohled zdát. Tady se mindfulness překrývá s tzv. defúzí, nejefektivnější způsob, jak se „zbavit“ negativních myšlenek. Tím, že je člověk přijme do sebe, uvědomí si je, neutíká od nich. Tak paradoxně tím zvědomením se rychleji zpracují a tím pádem už se pak neobjevují a „dají pokoj“.

Pořádáte kurzy mindfulness. Co je jejich náplní? Jak se tam člověk učí tento přístup? Nebo je to technika?

Je to soubor technik, dalo by se říct. Je to hlavně o té praxi. Ale zároveň je v mých kurzech přítomno i koučování pro každodenní život. Lidé se začnou na život dívat trochu jinak – úhlem pohledu těch nejnovějších výzkumů v oblasti psychologie a neuropsychologie. Naučí se tedy jednak jednotlivé techniky, jedna i to, jak mindfulness konkrétně a prakticky vnést do každodenního života, aby byl lehčí, svěžejší, radostnější, harmoničtější. Například jsem od jedné klientky, tuším z O2, dostala tuto zpětnou vazbu: „No Vy jste mi vlastně řekla, že nemusím pořád jenom tvrdě makat, že mám právo si taky odpočinout, ulevit mozku, psychice, jenom vnímat ten přítomný okamžik, vnímat třeba jen vůně, zvuky. Nějak se zastavit. A že je to dokonce žádoucí z hlediska zdraví – jak mentálního tak fyzického.“ Takže je tam trochu koučování, a může se dostavit i účinek terapeutický. V tom nejlepším slova smyslu, že člověk pochopí, najde sám sebe, zlepší si sebevědomí, sebeovládání, cítí se líp.

Říkám si, jak to vlastně probíhá. Dejme tomu, že jsem právě přišel na Váš kurz. Co se bude dít?

Záleží, co je to za typ kurzu. Mám kurzy pro děti a žáky ve školách, ve firmách, pro učitele, pro lékaře, pro psychology, pro veřejnost, skupinové i individuální. Pro veřejnost nabízím osmitýdenní nebo jednodenní. A jednotlivé kurzy vychází vstříc potřebám klientů, takže se od sebe trochu liší.

Zajímal by mě třeba ten osmitýdenní kurz.

Ten je rozdělený na osm dvouhodinových bloků. Každé setkání je věnováno jedné konkrétní technice. Ale v každém případě – nejdůležitější je praxe, to je jako s běháním, kdybychom jenom mluvili o běhání, tak se účinky nikdy nedostaví – zároveň ale poskytuji i hodně informací o tom, jaké jsou účinky, jaké jsou za tím výzkumy a jak mindfulness využívat v běžném životě. Jsem zvyklá být v popisu techniky detailní. Vedu klienty svým klidným hlasem, dokud se to nenaučí beze zbytku. Není to jako v některých meditačních centrech, kam si přijdete zameditovat, a celou dobu se jen mlčí a nikdo neví, co kdo vlastně ve skutečnosti dělá. Až od sedmé, osmé lekce je mého hlasu méně. Vždycky ale říkám, pokud by někdo měl pocit, že ho ruším, tak ať mě neposlouchá. Je to opravdu individuální. Součástí je také sdílení zkušeností a dotazy, spousta dotazů, někdy i velmi detailních. A já do kurzu zařazuji i dynamické techniky v pohybu a techniky pro vědomou komunikaci a interakci.

Jsou účinky minfulness vědecky zdokumentované?

Právě že těch výzkumů je už dneska hrozně moc. Když byste se podíval na graf publikací o mf, který je myslím i na internetu volně k dispozici, tak od roku 2000 vzrostl počet publikací, výzkumů, knih na toto téma několikanásobně. Už to jde do stovek publikací za rok. Vyberu jenom takové ty nejvýznamnější a vezmu to chronologicky. Úplně první výzkumy v 70., 80. letech prokázaly, že tyto techniky, redukují stres, a to velmi výrazně. Snižují pocity úzkosti, a dokonce i vnímání bolesti. To znamená, že potom, když už třeba praktikujete delší dobu, tak v podstatě ty samé věci vás fyzicky méně bolí. Třeba se říznete do prstu a bolí vás to trošku méně, než kdybyste nepraktikoval. To je docela zajímavé. Mindfulness posiluje také pozornost, neboť se rozvíjí centra v mozku zodpovědná za pozornost a soustředění (prefrontální kortex) a obzvlášť jeho levá část, která ještě souvisí s pocitem štěstí. Když máme pocit, že jsme šťastní, když máme pozitivní emoce, tak se aktivují centra v levé části prefrontálního kortexu – a to jsou stejná centra, která se aktivují, když děláte mindfulness. Takže to v podstatně přispívá k tomu, že se cítíte lépe, nad věcí.
Pak je taková velká oblast a to je oblast emoční inteligence. Mindfulness má velký vliv na rozvoj emoční inteligence. Na to je také hodně výzkumů. Já průběžně už hodně dlouho dávám různé příspěvky články, výzkumy na mojí FB stránku. Je na ní možnost přejít z mých stránek. Tam je ikonka „F“ takže tam opravdu je možno vlastně už dneska nastudovat skoro všechno o mindfulness. Takže emoční inteligence taky. Má to vlastně vliv na emoční vyrovnanost. V podstatě to funguje tak, že při mindfulness se jakoby utišuje amygdala, což je část mozku zodpovědná za nevědomé reakce na emoce. Je to nevědomý spouštěč emočních reakcí na vnější podnět. A to znamená, že když člověk trénuje, tak potom se mu zlepšuje sebeovládání. Mindfulness vede k emoční vyrovnanosti. To zase ale neznamená, že má být člověk stále v klidu, to je špatné chápání. K tomu možná trošku svádím nezáměrně tím, že většinou mi lidé říkají „ty působíš tak strašně vyklidněně“ to působí, jako že všichni mají být z mindfulness vyklidnění. Jedná se o vnitřní klid, ne vnější. Vraťme se zase k té definici: Mindfulness je „být si vědom tady a teď. Čili já se můžu klidně naštvat a dávat najevo naštvanost. Není to o tom, že jsem jako zen a v klidu apod., ale já jsem si toho prostě vědom a také moje naštvanost není agresivní, nicméně ji dám najevo, pokud ji cítím. Vím ale, co dělám, mám to pod kontrolou. Všichni víme, kam dokáže zavést lidi to, když tak jako nevědí, co dělají. To asi víme všichni, jaké to může mít následky. Takže mindfulness je opravdu o tom, že se člověk učí poznávat svoje motivace, svoje reakce – prostě stává se vědomějším. Úplně jednoduše člověk dostane impulz – a na něj reaguje. A člověk, který trénuje mindfulness, když přijde podnět, má takovou mindfulness pauzu, chviličku, když se rozhodne, jak zareaguje, protože nejedná automaticky. Ta pauza ale není předstírání, vzniká v člověku samočinně tím, jak praktikuje meditaci. Dnešní psychologie opravdu přišla na to, že člověk je šťastný, když nejlíp, jak dokáže, je tady a teď. A když mu to uteče? Tak se nic neděje, je to trénink a příště to bude zas trochu lepší!

http://monikastehlikova.cz/

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.