Ranní ptáče, večerní ptáče a poruchy spánku

7. srpna 2016 20:37 | MUDr. Helena Kučerová spánek porucha spánku

K tomuto článku mě inspiroval článek „Ranní ptáče – často pláče“ autorky Pavlíny Doležalové. Kromě ranních ptáčat jsou také večerní, tzv. sovy. Oba typy nelze přeučit na typ opačný. Považuji za vhodné přidat ještě několik slov o tom, jaké jsou základní poruchy spánku a čím jsou varovné.

S autorkou zmíněného článku „Ranní ptáče – často pláče“ souhlasím v tom, že dostatečně spát je potřebné a zdravé. O spánek bychom se neměli ochuzovat z vlastní iniciativy jen proto, abychom se stihli více naučit nebo abychom vykonali více práce, která nás časově stresuje. Někdy lze toto předsevzetí těžko dodržet zejména u lidí značně pracovně zaneprázdněných, kteří se navíc ještě chtějí věnovat také rodině, což někdy skloubit dohromady je nesmírně obtížné.

Pokud jde o spánkové typy ranních a večerních ptáčat, nevím, koho to kdy napadlo vymyslet přísloví, že ranní ptáče dál doskáče. Představa o přednostech ranních ptáčat byla zřejmě rozšířena i jinde ve světě, protože též Angličané říkají „Early to bed and early to rise, makes a man healthy, wealthy and wise“, tedy „Časně do postele a časně vstávat činí člověka zdravým, bohatým a moudrým“. Tento kult ranních ptáčat mi vadil již od první třídy základní školy a o pár let později mě velice potěšila přednáška jednoho pana profesora (jméno již nevím) o tom, že existují také večerní ptáčata a že i ti jsou normální a zdraví lidé, kteří mohou „daleko doskákat“ i se svým typem spánku, tedy s pozdějším uléháním a pozdějším ranním vstáváním. Bohužel společnost, v níž jsem vyrůstala, byla organizována tak, že to vyhovovalo spíše ranním ptáčatům. Když se v továrnách začínalo pracovat v 6 hodin ráno, řada lidí byla celoživotně stresována, neboť celý svůj profesní život museli vstávat třeba i ve 4.30. Co s té noci pak zbylo? A co malé děti, které se musely takto krutě budit, protože rodiče je před nástupem do práce museli zavézt do školky nebo do školní družiny.

Určité problémy také mohou nastat mezi partery, z nichž jeden je ranní a druhý večerní ptáče. Představa, že jeden z nich se „předělá“ na typ svého miláčka, je zcela iluzorní. Když už se to stane a takoví dva lidé se vezmou, je opravdu nutné mít pochopení jeden pro druhého a neupřednostňovat svůj typ spánku. V tomto směru bývají agresivnější ranní ptáčata, která jednak využívají svého „kultu správnosti“, a jednak ráno se už nemohou dočkat, až vyskočí z postele a začnou něco dělat, takže jim činí potíže, nechat svého partnera třeba ještě hodinu dospat.

Tedy pozdější usínání a pozdější probouzení je stejně normální jako dřívější uléhání k spánku a dřívější vstávání. V obou případech však může dojít k poruchám, o nichž by lidé měli vědět a měli by zajít k lékaři, někdy rovnou k psychiatrovi. O poruchu se jedná tehdy, když člověk dlouho nemůže usnout, tedy když ulehne třeba ve 22 či 23 hodin a v jednu hodinu po půlnoci ještě nespí. Většinou je to spojeno s přemítáním o nějakých starostech, s přemýšlením o práci příští den, o nějakém složitém jednání, která dotyčného čeká. Pokud se to stane ojediněle, třeba před zkouškou ve škole nebo před jinou významnou událostí, pak se nic neděje, v dalších dnech se spánek upraví. Jestliže se však podobné stavy opakují, je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Druhým a nebezpečnějším extrémem je velice časné usnutí, třeba již ve 20-21 hodin a velice časné probuzení, někdy o půlnoci, jindy v 01-02 hodiny. Tato porucha bývá spojena s depresivními stavy vážného charakteru, které tímto způsobem mohou začínat, a pak je rovněž na místě vyhledat pomoc, někdy přímo psychiatrickou.

Existuje ještě třetí základní porucha spánku, a to je tzv. „trhaná noc“, kdy člověk usne v obvyklou hodinu (21-24 hod), ale každou chvíli se budí, takže ráno vstává sice třeba v 07 hodin, ale cítí se nevyspaný, unavený, rozladěný. Tato porucha spánku může signalizovat různé potíže, psychické i tělesné, takže pokud trvá více dní, je rovněž třeba zajít k lékaři.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG, Psychiatrická ordinace Hranice, okr. Přerov.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.