Hranice a slušnost

12. června 2016 20:53 | PhDr. Lucie Kvasničková vztahy Asertivita manipulace hranice

Kdysi jsem četla jeden příspěvek, který se humorně tázal na to, jak poznáte, že toho o psychologii víte již mnoho. Odpovědí bylo konstatování, že se nemůžete na ostatní naštvat, protože chápete motivy jejich činů. Ačkoliv to měla být hlavně vtipná myšlenka, ve skutečném životě si troufám říct, že se nám všem mnohokrát stane, že ačkoliv nás někdo naštve, popudí či urazí, snažíme se to pochopit a omluvit jeho chování.

Řekneme si, že pouze prožívá špatné období, že má doma obtížnou situaci, že v práci ho asi někdo naštval, že se asi špatně vyspal apod. Počet omluv pravděpodobně bude stoupat s tím, jak je pro nás daný člověk důležitý. Ale do kdy je ještě možné druhé omlouvat a „chápat“, a kdy už jsou některé věci tzv. přes čáru?

Typickým příkladem toho, že si omlouváme chování druhé osoby i přes to, že nás velice zraňuje, je samozřejmě domácí násilí. Často se lidé podivují nad tím, proč týraná žena (nebo i muž) neodešla hned při prvních náznacích, při první facce, při prvním kopnutí? Z vnějšího pohledu je zvláštní, co vše si člověk nechá líbit, a někdy je dokonce vina svalována na samotnou oběť („asi také nebude normální, když si to nechala líbit“ apod.). Málokdo si ovšem dokáže představit, jak by sám reagoval v takové situaci, kdyby se do ní dostal. Když se totiž postupuje po malých krůčkách, je člověk ochoten snést, omluvit a zvládnout více věcí, než když by se stalo vše najednou (aneb žába se ve vodě také postupně uvaří).

Nemusíme však hned mluvit o domácím násilí. Příklady můžeme nalézt i v běžném životě. Ne každý má například štěstí na kolegy v práci a jeden takový urážeč a manipulátor vám dokonale dokáže zkazit den hned po ránu. Stejně tak jako nepříjemná tchýně, která vám nedá spát, a vy máte pocit, že se vám snaží rozvrátit manželství. Jsou lidé, kteří pravděpodobně mají pocit, že se kolem nich točí svět, a že si tím pádem mohou dovolit více než ostatní. Někdo může říct, že jsou prostě jen upřímní a neberou si servítky. Někdy si ale říkám, že je to podobné jako s definicí svobody od Johna Stuarta Milla - svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Trošku mi to připomíná bitvu. Upřímní až Nevymáchaní proti Tolerantním. Někdy se Nevymáchaní cpou až za hranici Tolerantních, a protože ti jsou většinou ti mírumilovnější, nezbývá jim než couvat a couvat v naději, že se vše jednou zastaví. Problémem ale je, že ne vždy se Nevymáchaní při svém usurpování cizího území zastaví a tak je potřeba, aby Tolerantní jasně vymezili hranice a bojovali o ně. Nebo by se pak mohlo stát, že své území ztratí docela…

Vymezením hranic ovšem nemám na mysli bojovat stejnou taktikou a vracet údery. Spíše diplomatickou cestou, nejlépe za pomoci spojenců vytyčit své území a asertivně trvat na svém. Ukázat, že na vašem území vládne slušnost a že se území nehodláte jen tak vzdát. Vždyť je přece vaše. Jinými slovy pokud vám chování druhého člověka narušuje běžné každodenní fungování, vyvádí vás z rovnováhy, narušuje klid a pohodu, vkrádá se vám do myšlenek a většinu času trávíte přemýšlením nad tím, co byste měli dělat jinak či lépe – možná je na čase zahájit diplomatickou misi…

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.