Dědičnost poruch učení aneb může to mít po mně?

26. května 2016 20:12 | PhDr. Lucie Kvasničková škola dyslexie učení porucha učení dědičnost

V poradně občas slýcháme věty typu: „Já taky psal hrozně, to bude mít po mně“ nebo „Víte, on manžel taky čte špatně, nemůže to mít syn po něm?“. Rodiče někdy sami odhalí, že problémy se kterými se aktuálně potýká jejich dítko, jsou až nápadně podobné těm, co měli oni sami, když sedávali v lavicích. Samozřejmě je pak napadne, jestli mohou být takové věci dědičné nebo zda něco při výchově nezanedbali. Někteří rodiče se v domnění, že dítě je pouze líné psát nebo číst hezky, uchylují k chybným výukovým metodám, které zahrnují opakované přepisování stejného textu „dokud to pěkně nenapíše“ apod. Má to ale cenu?

Poruchy učení obecně jsou důsledkem nezralosti některých oblastí potřebných pro zdárný nácvik čtení, psaní a jiných školních dovedností. Asi nejznámější a nejdůkladněji prozkoumaná je porucha učení zvaná dyslexie. Jedná se o poruchu v oblasti čtení, kdy dítě ačkoliv je intelektově dobře vybaveno, výuka probíhá běžným způsobem jako u ostatních dětí a rodinné prostředí je dostačující, má dítě obtíže naučit se číst.
Podkladem pro tuto poruchu mohou být potíže v oblasti sluchové percepce, kdy dítě např. nedokáže správně rozlišit jednotlivá písmena ve slově. Problém může být také např. ve zrakové percepci, kdy dítěti činí obtíže rozeznat jednotlivé písmena, která jsou si podobná jako např. m,n; b,p,d; a,o atd. Často také může být pro dítě složité sledovat text či správně vyslovovat některá slova, což jsou obtíže pocházející z motorické oblasti a i ty mohou způsobovat komplikace ve čtení.

Důvodů je více, ale projevy zůstávají podobné. Čtení je krkolomné, pomalé, dítě často komolí slova, zaměňuje písmena, domýšlí obsah textu, čte neplynule, intonace vázne a mnohokrát dítě čte aniž by vědělo o čem, neboť se na tolik soustředí na samotné čtení, že na obsah textu již nezbývá kapacita.

Vraťme se ale k dědičnosti. Je možné poruchy učení podědit po svých rodičích? Studie dvojčat ukazují, že u jednovaječných dvojčat se objevují stejné dyslektické obtíže u 68% zkoumaných případů. U dvojvaječných dvojčat je tato shoda sice jen 38%, přesto se jedná o celkem vysoká čísla. Při porovnání obtíží u otců a synů se došlo ke shodě 40%, za to u matek a dcer pouze 18%. Tento rozdíl lze vysvětlit například tím, že obecně je výskyt dyslektických obtíží u chlapců častější než u dívek.

Důvodem k této nerovnováze může být vývoj mozku, který je rozdílný u chlapců a u dívek. U chlapců probíhá zrání centrální mozkové soustavy déle, ale oproti dívkám jsou obě mozkové hemisféry dříve specializované na jednotlivé funkční oblasti. U dívek na druhou stranu dochází k rychlejšímu zrání mozkových funkcí, ačkoliv hemisféry nejsou ještě tolik specializované jako u chlapců. Obecně lze tedy říci, že způsob dozrávání a vývoje mozku u dívek je vhodnější pro výuku čtení než u chlapců, díky lepší propojenosti obou hemisfér.

Odhaduje se tedy, že dědičnost dyslexie činí přibližně 60%. Může se stát, že dyslektické obtíže se objeví i u dítěte, jehož rodiče podobnými problémy netrpěli. Důvodem ke vzniku mohou být například i perinatální obtíže, které způsobily poškození v té oblasti mozku, která je potřebná pro správný nácvik čtení.

Někteří vědci, se snažili odhalit konkrétní geny související se vznikem poruch učení jako je dyslexie. Objevilo se několik genů, jejichž narušení může mít za následek například horší propojení obou mozkových hemisfér, což následně dává vzniknout potížím se čtením. V případě, že by se dokázaly tyto geny včas odhalit, bylo by podle některých vědců možné vytvořit speciální třídy, kam by se děti s predispozicemi pro tento druh poruch umisťovaly, aby se jim mohl věnovat specializovanější péče. V dnešní době inkluzivního vzdělávání, by však tento návrh pravděpodobně neměl úspěch.

K dětem s touto poruchou je zajisté potřeba přistupovat s určitými ohledy. Opakovaným čtením dlouhých složitých textů, za účelem procvičení, nadáváním, urážením, vyčítáním a podobnými způsoby výchovy se čtení dítěte nezlepší. Naopak ke čtení získá nechuť, která bude prohlubovat jeho obtíže. Vhodné je tedy získat co nejvíce informací z odborných publikací a od odborníků a dítě za jeho špatné čtení netrestat. Vždyť to koneckonců může mít právě po vás…

ZDROJE:

Laufková, V., Moraová, H. & Medřická T. (2013). Metodologické přístupy v pedagogických a psychologických doktorských výzkumech. Univerzita Karlova v Praze. Dostupné též z: http://pages.pedf.cuni.cz/konference13/files/2013/12/Sbornik-2013-Metodologick%C3%A9-p%C5%99%C3%ADstupy.pdf#page=180

Motalíková, A. (2012). Vývoj dítěte s dyslexií z pohledu rodičů. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, diplomová práce. Dostupné též z: http://theses.cz/id/s2udcw/Andrea_Motalkov_diplomov_prce.pdf

Říčan, P., & Krejčířová, D. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.

Weinertová, L. (2008). Dyslexie od historie po současnost. Masarykova univerzita v Brně, diplomová práce. Dostupné též z: http://is.muni.cz/th/200039/pedf_b/

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.