Úspěch a IQ na přetřes

5. května 2016 19:38 | Mgr. Monika Stehlíková

Média jsou plná úspěšných lidí. Lidé je obdivují a chtějí být a žít jako oni. Jsou ale lidé úspěšní a Úspěšní – pro potřeby našeho článku budeme rozlišovat tímto způsobem. Někdy totiž lidé nedosáhnou úspěchu jen kvůli tomu, že chtějí být jako Úspěšní lidé.

Kdybychom měli popsat Úspěšného člověka tak, jak ho stereotypně vnímá společnost (i když i to se postupně začíná měnit), řekli bychom, že je to muž, nejspíše manažer velké korporace nebo podnikatel s velkými příjmy a majetkem, který má moc ovlivňovat dění ve společnosti, případně veřejné mínění v médiích. A mnoho z nás může dlouho zápasit s pocity méněcennosti v porovnání s takovou představou. A v horším případě promarnit svůj život a promrhat svůj talent v honbě za stejným úspěchem.

Na druhou stranu existuje mnoho pohledů psychologie na to, jak by jinak a osobitě měli lidé naplnit své životy. Život není o tom, abychom naplňovali nějakou konvencí danou šablonu, do které se snažíme napasovat. S výjimkou když se tím bohatým manažerem opravdu chceme stát a je to náš životní úkol, to je pak jiná věc! Inspirovat se můžeme třeba C. G. Jungem. Podle něj je cílem života individuace, tedy uskutečnění bytostného Já, stát se vlastním bytostným Já s respektováním životního poslání duše.

Individuace je cestou od nevědomí k vědomí sebe, tedy postupné zvědomování, uvědomování si nebo ještě jinak řečeno poznávání nevědomých procesů v nás. Je možné to přirovnat k ledovci – to, co je pod hladinou, je nevědomí, to, co je nad hladinou, je vědomé. V životě se dostáváme do různých situací a ty nám právě pomáhají ke zmiňovanému sebepoznání, ukazují nám na určité aspekty nás samých. A dále říká, že aby naše existence zde nabyla smyslu, je potřeba, aby byla zažívána zkušenost vlastní duše, neboť ona je principem života, stále přítomným za všech okolností.

Vrátíme-li se k úvaze o úspěchu, pak skutečný úspěch – na rozdíl od Úspěchu – bude nalezení takové činnosti a povolání, které je posláním naší duše. A zde může nastat potíž, neboť duši dokážeme vnímat zpočátku jen introspekcí, tedy dovedností vzdálit se aspoň občas od společnosti a pozorovat, co se děje v nás na úrovni emocí, myšlenek a tělesných pocitů, neboť ty jsou obsahem našeho vědomí a podávají nám o nás informace. Společnost nás ale od toho bude stále zrazovat (možná je to její úkol, abychom ukázali svoji skutečnou rozhodnost) tím, že nám bude nabízet různé vzory k následování a srovnávání se a různé formy rozptýlení a zábavy. A my se budeme více či méně snažit dále dělat věci, o kterých si myslíme, že je musíme dělat, spíše než věci, které máme a bytostně chceme dělat, abychom naplnily naše poslání (a tím pocit smyslu a štěstí). Přičemž slovo poslání může být zavádějící, protože má vznešené konotace, opak je ale pravdou, naším posláním můžou být na první pohled úplně obyčejné věci. Ale jak říká francouzský lékař a psychoterapeut Christophe André, naslouchat sobě není až tak samozřejmé: „ V naší společnosti musíme být už zatraceně vnitřně svobodní, abychom nebyli více nakaženi touhou se ZALÍBIT, aniž bychom se tím ale stali lhostejnými a rezignovanými.“

V tomto máme tedy všichni stejné šance a každý z nás má určité talenty a nadání pro svoje poslání. Tyto talenty a nadání jsou jako dary a darů bychom si měli vážit a zacházet s nimi s úctou – hlavně tím, že je budeme rozvíjet (pokud se jedná o skutečné dary, pak budou prospěšné nejen nám, ale i druhým).
V procesu individuace jde tedy o to, aby si člověk postupně začal uvědomovat své emoce, myšlenky a tělesné pocity – a učil se je přijímat takové, jaké jsou, bez neustálého posuzování, hodnocení a pozměňování. Stručně se to dá vystihnout zhruba takto: na začátku člověk má myšlenky, tělo a emoce, ale moc si je neuvědomuje a už vůbec si je sám neřídí, spíše je jimi vlečen (určitě si vzpomenete na někoho, kdo když mluví, tak si vůbec neuvědomuje, že třeba hýbe rukama), na konci má myšlenky, tělo a emoce, a uvědomuje si to, je si toho vědom – a navíc to, co je, přijímá a umí s tím nakládat.

To se jednoduše řekne, možná hůře udělá. Pravdou ale je, že takovou změnu musí udělat ve výsledku každý člověk sám za sebe, svojí osobní odhodlaností, svojí prací na sobě, i když nejde o práci v pravém smyslu slova, spíše o uvědomování si a přijetí. Prvním předpokladem je nebýt oddělen od svých emocí, přijmout je zpět k sobě sama a začít je prožívat takové, jaké jsou. Mnozí lidé dělají dvě chyby – buď na své pocity nedají, protože jsou v rozporu s vnějším světem a oni jim nepřisoudí váhu, anebo své emoce považují za jedině pravdivé. Vhodný postoj je ale spíše někde uprostřed – moje emoce jsou takové, jaké jsou, a informují mě o situaci a o mě z mého úhlu pohledu, nejsou nutně objektivní pravdou, nicméně bych je měl brát na zřetel. Stejně tak i své myšlenky a své tělo.

Tímto akceptujícím a vědomých přístupem v nás postupně vzniká nadhled a odstup – ve formě vnitřního prostoru svobody, kde jsme my sami a naše dovednost rozhodovat o svém životě a tvořit ho. Tento odstup si však nemůžeme nikde „koupit“ – vzniká v nás samočinně a úměrně k tomu, jak sami pracujeme na své individuaci. Nakonec budeme za své myšlenky a emoce velmi vděční, za to, že je můžeme zažívat, že cokoli, co můžu zažít (a nemůžu to vlastnit) je vlastně velký dar – dar čistého vědomí sobě sama. Pak každý z nás může zažít (občasné) stavy geniality – mimořádně vysokého stupně vhledu (vědomí) do dané oblasti lidské činnosti nebo poslání, které dělá (D.R.Hawkins) – a to bez ohledu na IQ jako takové, které bývá s genialitou mylně srovnáváno (tím, že mnozí géniové měli skutečně vysoké IQ) – pak teprve se naše činnost může stát radostným tvořením.
Čím jsme vědomějšími, tím více v nás vzniká radost z toho, jak vědomí pozoruje a uvědomuje si to, co zároveň v nás v každém momentu samo vytváří. A to stojí za tu práci, úsilí, odvahu, vytrvalost a trpělivost!

ZDROJE:

JUNG CARL GUSTAV, L´Ame et la Vie. Paris, Éditions Buchet/Chastel 1995.
ANDRÉ CHRISTOPHE, JOLLIEN ALEXANDRE, RICARD MATTHIEU, Trois amis en quete de sagesse. Paris, L´Iconoclaste 2015.
HAWKINS DAVID R., Moc versus síla. Praha, Pragma 2009.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.