Miluji tě k zbláznění!!!

23. dubna 2016 19:27 | Pavlína Doležalová vztahy partnerské vztahy

Vztahy jsou pro každého z nás v životě velmi důležité. Mohou (a dokonce by měly) nás obohacovat, usnadňovat nám životní pouť a podněcovat nás k dalšímu rozvoji. I zde je však pravdivé heslo „Všeho s mírou“, což je pro osoby citově závislé zcela neznámý stav.

Když se řekne závislost, vsadím se, že si většina lidí představí alkohol nebo drogy. Veskrze tedy negativní asociace. Se slovem láska máme spojenou růžovou, srdíčka, držení se za ruku či tlusté andělíčky. Ale i takto pěkné slovo či (po)cit se může stát předmětem nezdravé touhy. Výsledky mohou být podobné jako u abstinujících feťáků – úpadek tělesný i fyzický, bolesti, degradace osobnosti. Tento bohulibý cit je koktejlem emocí a hormonů. Je to jedna velká chemická reakce. Tak pozor na toxicitu, která si říká citová závislost.

Potřebuji další dávku tebe!

Kdyby vám někdo nabídl právě teď pervitin nebo jed na krysy, většina (doufám) by odmítla. Přijde vám to logické. Vždyť by mi to zničilo život. Tak proč se necháváme ničit od druhých, které „milujeme“? Pozor na vztahy, kde se věta „dám za tebe život“ zcela naplňuje.

Jedná se o vztahy založené na nepříjemné nerovnováze, tedy opaku harmonie a stability. V tom se dobře nežije nikomu. Partner s menší potřebou lásky má ve vztahu větší převahu a moc. Ovládá ho, řídí. Můžeme si ho představit jako dealera „lásky“. Zákonitě tu tedy musí být protipól v podobě odběratele – a tím je narkoman neboli citově závislý člověk. Typickými rysy jsou nízké sebevědomí, neznalost sebe sama, strach z opuštění a těžko popsatelná úzkost prakticky ze všeho, co se vztahu dotýká. Ale tím to nekončí. Jakmile zbožňovaný či milovaná odejdou z jejich života, podléhají citově závislí lidé naprostému emočnímu zoufalství. Nevědí, jak dál. Jejich štěstí stoprocentně a jedině (zá)visí na druhém. Zcela se mu odevzdali, podrobili. On/ona vždy určoval pravidla hry.

Tento typ „vztahu“ poskytne nejistému člověku prchavou iluzi okamžiku, kdy se cítí o maličko méně špatně, než jindy. Daň za tuto chiméru je však velice tvrdá. Citová závislost je protikladem k sebelásce. Závislí mají dojem neustálé prázdnoty. Jejich touha po lásce je nutkavá a často neukojitelná (a to i přes to, že mají vztah!). Stávají se snadno zneužitelnými a manipulovatelnými. Za trochu lásky by šli více než jen světa kraj. Často dochází až na samý okraj svých vlastních sil a možností. Jejich svoboda je v rukou protějšku. Jsou tedy vězni vlastního vztahu bez identity a důstojnosti. Ztraceni v poušti, kdy každé zrnko písku je jejich osobnost roztříštěná v důsledku ponižování se a neustálého lpění na druhém.

Vždyť ho mám jen ráda, to jsem jako závislák?

Je rozdíl mezi „mít rád“ a nadměrnou fixací, upnutím se, posedlostí druhým. To je pouze honba za přeludem něčeho, co podle citově závislého lásku připomíná. Jako při každé závislosti se však jen snaží uspokojit své potřeby – bohužel špatným směrem. Již Maslow definoval jako základní potřebu pocit sounáležitosti, bezpečí a jistoty. Nikdo nám však nemůže dát tolik, kolik si zasloužíme, kolik chceme. Není to o druhém.

Citově závislý vynakládá všechen svůj čas a energii na řešení sebemenších nepodstatných problémů. Často podléhá přehnanému smutku, je přemrštěně citlivý, vše ho rozhodí. Na pořadu dne – neustálé emoční výkyvy. A nedej bože, když druhý neprojevuje lásku stejnou měrou a intenzitou, jako sám citově závislý (což mnohdy ani není reálné). Ten ihned spatřuje hrozbu na obzoru a podniká záchranné akce, přemýšlí dnem i nocí, co je špatně, jak to vylepšit. To vše hlavně proto, aby se spasil před uvržením do inferna, které pro něj představuje vidina trávení času pouze sám se sebou. Jedná se o kontinuální vnitřní mučení, pnutí a sžírání. Zatímco jeden ve vztahu roste, druhý (se) ztrácí.

Žít bez tebe? Nikdy!

Ale ano, jde to. Snadno? Ani náhodou. Není to jako vypnout televizi a jít spát (pokud nejste ovšem závislí na televizi). Je to proces, nikoli událost. Prvním krokem, jako ostatně vždy, je si přiznat, že mám problém a že mě omezuje, že se ho chci zbavit. Je třeba učinit rozhodnutí – zcela vědomě. Zahajte „detox“. I když se možná ze začátku budete trochu cukat, tato očistná kůra stojí za to. Vždyť jde o váš život! Druhý by se neměl stát jediným a absolutním středem našeho vesmíru, abychom kolem něj obíhali. Měl by být jeho součástí, která skvěle doplňuje prostředí, v němž je mi dobře.

Skutečného vztahu lze dosáhnout, pokud jsme zralou osobností. Důležitým krokem je i zvládání samoty. Z té mají lidé veliké obavy. Tuhle mi kamarádka říká „…vždyť já ani tu žárovku neumím vyměnit!“ Samota nás však může naučit, jak využívat čas pro sebe, věnovat si pozornost a být k sobě vlídní. S tím jde ruku v ruce i umění sebeprosazování. Na to ovšem musím vědět, kým jsem. Koho chci přesvědčovat, aby mě miloval, když ani já samu/sám sebe nemohu vystát?

Co já, ubožák, si sám počnu?

  • Počněte podnikat zajímavou cestu. A nemusíte chodit ani moc daleko. Spíše hluboko. Prozkoumejte své nitro!
  • Pravidla návratu k sobě lze stručně shrnout takto:
  • Přijmout, že ztráty a neúspěchy jsou součástí života.
  • Mít se rád/a právě proto, jaký/á jsem.
  • Rozvoj sebeúcty.
  • Soustředit se na své úspěchy a cíle.
  • Akceptovat, že není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.
  • Nebát se vymezit si hranice. Ostatní to zvládnou.

Zkrátka pokusit se žít tak, abychom na sebe mohli být hrdí každý den a nebyli právě pouze ubožáky přežívajícími svůj mizerný život, kteří jsou podřízeni komukoli za jakoukoli cenu. Poznat svou vlastní hodnotu, kterou máme od narození. To je pravá výzva. Kolik z vás může říct, že si je jí dobře vědom? Namíchejte si jiný koktejl než jen ten oxytocin-noradrenalinový. Přidejte hodně endorfinů, vytrvalosti, pár kapek odhodlání k tomu vzít život pořádně za otěže a řídit si ho. Pokud sami nebudete řídit váš život, druzí ho mile rádi budou kočírovat za vás. A vy se jen povezete. Ale ta pravá jízda přichází až skrze sebepoznání.

Citově závislý je doslova divákem života druhého – a zároveň bohužel jeho největším fanouškem. Stává se jen jeho stínem. Vezmeme-li své štěstí a vložíme-li je do rukou partnera, dříve či později je rozbije. Dejme si sami víc! Tento druh závislosti se živí strachem z opuštění. Přestaňme ho tedy krmit. Co takhle změnit písničku „I need your love“ na song „What a beautiful day“?

ZDROJE:

Deetjens, M. -C. (2014). Citová závislost: Jak se z ní vymanit. Praha: Portál.

Ruiz, D. M. (2003). Láska, vztahy a přátelství. Praha: PRAGMA.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.