Čtyři ženské typy staré Indie

26. března 2016 20:57 | MUDr. Helena Kučerová typologie

cz.dollarphotoclub.com

Shodou okolností se mi do rukou dostala kniha Vladimíra Miltnera z roku 1978 s názvem Indie má jméno Bhárat. V poslední kapitole se autor věnuje indické literatuře a uvádí čtyři typy žen, které se objevují ve staré indické poezii. V kontrastu s nedávno uveřejněnou recenzí knihy o čtyřech ženských archetypech jungovsky orientované psychoanalytičky Toni Wolfové se mi toto téma jeví velmi zajímavé a snad zaujme i čtenáře.

V indické milostné a erotické poezii bývají ženy rozděleny do čtyř typů: Slonice, Škeble, Rozmarnice a Lotosový květ. Vladimír Miltner cituje básníka Malika Muhammada Džájsího (15.-16. století), který tyto typy velmi názorně vylíčil, ale místo Škeble užívá název Lvice. Cituji tedy i já:

Slonice. „Má chůzi sloní a boky, přes něž se dobře bije, tlusté nohy a ruce a paže jako kyje, dosti drobný hrudník a krátkou šíji, ňadra mocná jak spánky slona v říji. Odejde-li manžel, svou se cítí paní a třeba s cizím mužem jde pak bez váhání. Dobrý mok a dobré jídlo velice má ráda, rozkoší a radovánek přemnoho si žádá. Nemá cti ni studu ve svém srdci mělkém, kdo jí důvěřuje, spláče nad výdělkem. Strašně páchne potem...zkrátka připomíná slona ve všem.“

Lvice. „Nejí mnoho, leč silná je a rozhodná tím více. Široká je v ňadrech, útlá však je v pase, troufalá a hrdá, ba leckdy pyšnou zdá se. Milence svého bije, rozhněvá-li se velmi, je prohnaná a chytrá a lstivá jako šelmy. Krásně se obléká a vkusně se klenoty zdobí, u jiných žen však totéž ješitnost její zlobí. Ráda jí tučné maso a nápoje silné pije – a to jí páchne z úst, ve smíchu otevře-li je. Chodí líným krokem lva, všech zvířat krále, a tělo jí obrostly chloupky hebké, jemné, malé. Hlavu svou sklání a schválně své pohledy klopí, vzhlédne-li však, tu zrak má ostřejší než kopí.“

Rozmarnice. „Velmi chytrá roztomilá rozkošnice. Je krásná a půvabná jak nebeská víla, hezky se šatí, je cudná, vzdělaná, milá. Ráda se směje a rozepře nesnáší – taková žena mužům jen štěstí přináší. Miluje oddaně a rozchod nebere lehce: když ztratí svého pána, jiného už nechce. Pleť světlou má jak leknín, tvář měsíce v úplňku, a chůzi labutě, jež přeplula přes tůňku. Jí velmi málo, zejména mléko a sladkosti, zelenina a ovoce jsou její velkou slabostí. Jen o dva půvaby má míň než lotosový kvítek a její povaha si nezaslouží výtek. Jemná vůně leknínu se z rozmarnice line, čmeláci kolem ní krouží jak kolem žádné jiné.“

Lotosový kvítek. „ To je žena milá, kterou božstva libou vůní obdařila. Ta vůně k ní vábí čmeláky a včely a její pleť má barvu jak lotos zrůžovělý. Kráčí chůzí plameňáka, jenž rybky lovívá a kdo zří její úsměv, ten smyslu pozbývá. Nejí téměř nic, jen ovoce a lesní plody, ani mléko nepije a žízeň hasí kapkou vody. Sama má šestnáct půvabů a další jí ozdoby přidají, až lidem přechází zrak, když ji tak skvělou vídají. Není příliš velká ani příliš malá, v útlosti i buclatosti přiměřeně brala…Líbeznou hlavu jí tíží dlouhé černé vlasy, na rukách jí dlouhé prsty dodávají krásy, oči dlouhého tvaru hledí naplněny láskou a dlouhá šíje krášlena je trojí vráskou. Malé zoubky jak vzácné drahokamy a malá ňadra jsou dva citrónky samy, malé čílko podobá se vzrůstající luně a z malého pupku čpí santálová vůně…Nad její buclaté tvářičky krásnějších není a její buclatý zadek vzbuzuje potěšení, buclaté paže a buclatá stehna krev mužům vzpění, dokonce sami bohové upadnou v pokušení.“

Pozoruhodná klasifikace. Samozřejmě viděná pohledem mužů v jiné kultuře a v době, ve které ženy byly mužům výrazně podřízeny. Některé zřejmě byly i bity (viz Slonice, asi pro svou prostopášnost a nevěrnost), ale jiné si pravděpodobně dokázaly zjednat respekt (viz Lvice, která naopak muže bila, když se rozzlobila). A jiné ženy si zase uměly podmanit muže svou krásnou a půvabem (Rozmarnice a Lotosový kvítek). Zajímavé je, že tato typologie rozděluje ženy též na čtyři skupiny, jako jungovská archetypální typologie žen (i mužů), i když jde o zcelaodlišné kultury a naprosto jiný jazykový styl. Ať už je čtenář fandou jakéhokoli psychologického směru či školy, myslím, že je užitečné všimnout si někdy i pohledu odjinud.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG, Psychiatrie Hranice, okr. Přerov

ZDROJE:

Vladimír Miltner: Indie má jméno Bhárat, aneb úvod do historie bytí a vědomí indické společnosti, Praha, Panorama 1978.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.