Barák ze špatných cihel prostě nepostavíš!

21. března 2016 09:28 | Pavlína Doležalová láska flow fenomén sebeláska respekt úcta

Důležité je mít se rád. Přijímat se takový, jaký jsem. Nesrovnávat se. Jít si za svými cíli, respektovat svá přání a potřeby. Takové věty slýcháme nebo čteme denně. Všichni po tom toužíme. Ale jak? Existuje návod? A co se stane, když se budu mít rád/a? Jak se to pozná? Když já nejsem jako Marie. Nejsem silný, blonďatá, hubený, vysoká……

V rámci konference s názvem Láska ve 21. století, která probíhala v Olomouci, se člověk vedle pasivního obohacování na přednáškách mohl i aktivněji zapojit v rámci workshopů. Nabídka byla opravdu pestrá. Já si ze všech výzev - od té, abych se (konečně) naučila seznámit, přes domácí násilí až po lásku z hlediska těla - zvolila téma „Láska k sobě“. Čistě ze sobeckých důvodů. Neustále se soustředíme na druhé, co kde kdo, jak ho/ji upoutat apod. Tématikou sebelásky a péče o sebe se zabývám v poslední době denně. Přicházím na to, že opravdu vše v životě nás vždy vrací k sobě samým. Nejen v těžkých chvílích jsme nakonec odkázáni jen sami na sebe. Ale známe se vůbec?

Jsem moc tlustá, mám křivý nos, moje chodidla jsou moc malý a po ránu se mi nechce vstávat!

Stojíte už hodinu před zrcadlem a neustále se peskujete. Minimálně za tu stránku, kterou vidíte. Tělo. Ale co dál? Jsme jen tělo? Dobře. Jsem líná. Dneska jsem zase nešla do školy.

Jistě bychom k sobě každý našly výhrady. Je snadné se soustředit na své nedostatky a slabé stránky. Stěžovat si a trestat se. Kde je ale nějaká sebeúcta? Sebeuvědomění? Respekt nejen k národu a druhým a rodičům a učitelům a nekončícímu seznamu dalších lidí a věcí, ale také k nám, jako k jedinečné osobnosti? Znáte někoho dokonalého, rozumí se bez chyb, vad, problémů, nedostatků? Já ne. A je tohle vůbec podmínka k tomu mít se rád?
Pan doktor Petr Soják, kouč a poradce v oblasti rozvoje osobnosti, nám předložil několik technik, pomocí kterých jsme se mohli lépe poznat, utřídit si myšlenky, ujasnit si priority či obrátit své myšlení (samozřejmě na pozitivní stranu.). Jak můžeme chtít stavět a budovat svůj život, kariéru a vztahy bez toho nejdůležitějšího článku? Pak velmi často dochází ke zhroucení celého „domu“. Holt bez kvalitních základů to nejde.

Když budeme dobře znát sami sebe, budeme lépe navazovat vztahy s druhými. Všichni se neustále snažíme sytit naše vlastní potřeby. Například potřebu pozornosti. Co se kvůli tomu navyvádíme. Ani si nevšimneme, že ztrácíme sami sebe, že se měníme a děláme ze sebe „něco“, co nejsme, co nechceme být, co s námi není v souladu. Stáváme se tak pouze kopiemi toho, kým jsme byli kdysi.

Cítíme, děláme, myslíme – toto vše v sobě zahrnuje pojem chování. Tím vyjadřujeme své názory, postoje, touhy i přání. Většinou se snažíme měnit to, co cítíme. Pravdou ale zůstává, jak zaznělo na workshopu, že změnit dokážeme především oblast dělání a myšlení. To se odrazí i v našich pocitech.
Osobně se mi líbila technika dokončování vět ohledně svých silných stránek: Má nejlepší vlastnost je…Umím dobře… Některé mi šly lépe, s jinými jsem trochu bojovala. Ale obrátí to pohled na vás samé. Najednou si uvědomíte, že nejste jen špatní, zlí, nemocní, slabí a líní. Je dobré vědět o obou našich stránkách. I většina přijímacích pohovorů se na ně táže. Když si ujasníte své klady a plusy, můžete je pak lépe posilovat, nechat je kvést a zářit. Jak říká Jan Mühlfeit, manažer a kouč, život je příliš krátký na to, abychom dělali věci, ve kterých jsme průměrní.

Kdo jsi, cizinče?

Hodně se mluvilo o tématu vnitřní motivace. Ta je zásadní pro jakoukoli činnost, kterou děláme nebo se dělat chystáme. Jak často se nad ní zamýšlíte? Nebo se necháváte lapit spíše tou vnější? Rozdílem je, že s tou první to zkrátka dále dotáhneme, jelikož vychází přímo z nás. Děláme to či ono především kvůli sobě. Protože chceme, cítíme to tak. Nikdo nás nemusí nutit, prosit, přemlouvat či odměňovat. Každý chceme něco měnit. Ale důležité je PROČ, nejen jak a co.

Pro mě osobně bylo na workshopu zajímavé si říct své jméno nahlas a slyšet ho, jak zní. Kdo by tohle běžně dělal? Sedíte doma a najednou si řeknete: „Pavlína. Já jsem Pavlína“. No, asi ne. Většinou, když o sobě mluvíte, je to spíš něco jako: Já jsem ale debil, zase jsem zapomněl…Pan Soják poukázal na důležitost vlastního jména. Celý život se s ním sžíváme. Pro mě to byl zážitek. Před workshopem jsme dostali instrukci si napsat seznam toho, kdo jsme. Já jsem. No, já jsem studentka psychologie, živá bytost, impulzivní, netrpělivá…Páni, v celém seznamu toho, kdo jsem, opomenu tak základní věc.
Pracovali jsme i s důležitým pojmem flow. Stav, kdy nepotřebujete vnímat okolí. Je vám fuk, kdo se dívá nebo nedívá. Jste naprosto zaujetí činností, jež děláte. Propadli jste jí. Cítíte nesmírný příval energie, čiré nadšení. Jak často toto zažíváte? Při čem? Může se to týkat psaní bakalářské práce i čištění zubů. A je to bez omezení – pohlaví ani věk na to nemá vliv.

Dvě hodinky jsou opravdu málo na to se do sebe skutečně hluboce zamilovat. Je to workshop na celý život.

Smysly? Nesmysly…

Poslední aktivita byla obyčejná, přesto velmi zajímavá a obohacující. Děláme jí tak málo, přitom nám může poskytnout tolik radosti a poznání. Zaměření se na přítomnost, soustředění pozornosti na sebe – a na jablko. Vnímání jednoho objektu postupně všemi smysly. Plné zaujetí. Nikdy předtím jsem jablko neprožívala tak intenzivně. Je neuvěřitelné, kolik nám naše smysly zprostředkovávají informací a jaký to má vliv na naše myšlení a cítění.
Zrak – zelené, má černé tečky, komedony. Hmat – nerovné, pevné, ani velké ani malé, kulaté, prso. Sluch – křupnutí. Můj bývalý nesnášel tenhle zvuk.
Skrze smysly si můžeme navodit jak příjemné tak nepříjemné pocity a prožívat tak svět radostně či depresivně. Dávejte tedy pozor, na co se soustředíte a zaměřujete!

Je něco většího, než láska k sobě samému?

Kladla jsem si mnoho otázek již nějakou dobu. Snažím se se k sobě dostat, resp. znovu se k sobě navrátit. Ztratila jsem se. A hledat cestu sama k sobě je dobrodružné, obtížné, zábavné, povznášející, těžké, úžasné, naplňující….prostě cokoli chcete. Už jste takovou cestu podnikli? Kam se hrabe cesta do pravěku. Toto je možná pro většinu z nás cesta mnohem dál. Cesta do nitra. Většinou, když někam jdeme/cestujeme, od něčeho se vzdalujeme, ať už je to domov, rodina, práce. Ale při této cestě nikoli. Naopak. Neexistuje jeden návod, ale mnoho cest, jak dojít poznání svého já a zároveň ke zlepšení kvality svého života.

Dle mého názoru a osobní zkušenosti se život žije mnohem lehčeji a kvalitněji, když se člověk vyzná alespoň a především sám v sobě. Ve všem, co ho zahrnuje. Vřele tedy doporučuji všem – prozkoumejte ty (pro vás zatím neznámé) vody a uvidíte, co v nich objevíte za poklady!

ZDROJE:

Osobní účast na konferenci a workshopu, slova pana doktora Petra Sojáka.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.