Systemická psychoterapie

6. března 2016 21:00 | Klára Kučerová psychoterapie rodina systematická psychoterapie společnost

cz.dollarphotoclub.com

Chceme-li pohnout světem, musíme pohnout nejprve sami sebou: aneb změňme přístup ke své osobě, upravíme tak i rodinné vztahy.

20. století nám přináší mnoho pohledů na osobnost i psychoterapii. Jednou z metod je i systemická psychoterapie.

Vznik a východiska systemické terapie

Systemická psychoterapie vznikla kolem 50. – 60. let 20. století. Je založena na teorii, kdy je jedinec vnímán a chápán pouze v sociálním kontextu, ve kterém žije. 20. století je ovšem také zajímavé v tom, že se lidé začali více zabývat svými rodinnými vztahy a problémy. Současně můžeme pozorovat značný vědecký pokrok v oblasti biologie a kybernetiky.

Tyto poznatky jsou považovány za jeden z hlavních opěrných bodů k vysvětlení fungování lidské osobnosti v systemické psychoterapii. Proto je při vysvětlení fungování systemické psychoterapie využíváno především technických a biologických termínů. Kybernetika prosazuje studium komunikace a řízení, které je společné živým organismům (tedy i lidem) a strojům (především počítačům). Proto nám různé biologické a kybernetické teorie pomáhají vysvětlit i rodinné fungování. Toto vnímání mělo velký vliv na budoucí léčbu poruch jedinců, párů i rodin.

Systemická terapie je krátkodobý léčebný postup, který podněcuje proces změny. Je vždy zaměřena na určitý problém. Učí klienty komunikačním dovednostem a zlepšení vztahů. Terapeut je veden k tomu, aby do terapie co nejméně zasahoval a tím uvedl do chodu přirozené léčebné rodinné zdroje. Ze systematické terapie následně vychází krátká terapie MRI. Je rozvržena do deseti sezení a je zaměřena na generalizaci vzniku a řešení určitého problému. Změn v komunikaci je tak dosaženo především změnou chování a interakcí mezi členy rodinného systému.

Podstata systemické psychoterapie

Abychom pochopili složité fungování celého organismu, je potřeba zabývat se nejprve jednotlivými částmi a vztahy mezi nimi. Bohužel autoři "Occamovu břitvu" a zestručnění při výkladu teorie systemické psychoterapie nepoužili. Pokusím se tedy nastínit nejdůležitější obsah. Hlavní pojem "systém", podle kterého dostal celý tento psychoterapeutický směr název, vysvětluje veškeré fungování. Můžeme si ho představit jako soustavu jednotek či částí, které jsou mezi sebou v určitém vztahu. V tomto je případě je jím myšlena rodina.

Dalším výrazem je subsystém. Je to menší část či složka, která je systému podřazená. V tomto případě je to člen rodiny. Proto je možné teorii systémů převést i na rodinné vztahy a celý systém rodiny. Ten netvoří jen jednotliví rodinní příslušníci ale především vztahy mezi nimi. Jednotlivé role, které rodinní příslušníci nesou, jako otec, matka, syn, dcera, již sami o sobě předpokládají mezi jedinci určité trvalé vztahy. Díky celistvosti např. nemůžeme manželský systém jednoduše rozbít na izolované jedince. Když části systému zkombinujeme, vznikne naopak celek (partnerství, manželství, rodina).

Systémy pracují na základě hranic, které se tvoří jak okolo systému (rodiny), tak okolo každého subsystému (rodinných příslušníků). Partner, který naváže milostný vztah, je považován za jejich narušitele. Pokud jsou hranice příliš propustné, není jasné, kdo s kým a jak může být v interakci. Rodičovské a dětské vztahy pak mohou vyústit v patologické. Tak je tomu např. v incestních rodinách.

Systémy jsou vnímané jako organizované struktury s určitou hierarchií. Aby systémy mohly fungovat efektivně, jsou zapotřebí efektivní metody organizace. Je důležité zdůraznit potřebu vyváženosti a stability uvnitř rodiny.

Využití systemické psychoterapie

Systemická psychoterapie, ať už skupinová či individuální, označuje setkávání se s přítomným systémem, většinou s párem či rodinou. Terapie se vztahuje k obsahu a cíli léčby. Pracuje se s obsahem rodinného systému s cílem o jeho zlepšení. Pacientem není jedinec, ale pár, rodina či jiné systémy. Při systematické terapii ale nemusíme pracovat s celou rodinou. Přítomni mohou být pouze jeden až dva lidé, ale terapeut usiluje o změnu celého rodinného dění a rodinných vztahů. Změna tak představuje průlom ve starých představách.

Systemická psychoterapie je kritizována a označována za další z řady pokusů, jak navrhnout jednoduché řešení složitých problémů. V této souvislosti se proto kritici vyjadřují zejména k případu, kdy se rodina bude muset vypořádat s další krizí a systemická psychoterapie neposkytuje dostatečný náhled na příčiny a léčbu problémů. Staví pouze na jisté reorganizaci věci. Rodina se tedy bude muset pravděpodobně vrátit k další restrukturalizaci problému, kterou povede terapeut.

Terapie je účinná v případě manželských problémů, pokud na ni dochází oba partneři či manželé společně. V rámci rodinné terapie je vhodnější zvolit terapii individuální. To díky individuálním problémům, které jsou u konfliktů patrné. Tento způsob terapeutických sezení je vhodný také pro jedince, kteří se potýkají s nějakou závislostí či psychiatrickým problémem. Účinnost celé terapie závisí na zkušenosti a dovednosti terapeuta s navazováním vztahu.

ZDROJE:

Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi (1. vyd.). Praha: Grada.

Gjuričová, Š., Kubička, Š. G. J., & Kubička, J. (2003). Rodinná terapie: Systemické a narativní přístupy. Grada Publishing a.s.

Kindl-Beilfuß, C. (2012). Umění ptát se: v koučování, poradenství a systemické terapii. Portál.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.