Léčit tělo nebo duši?

6. prosince 2015 22:55 | PhDr. Lucie Kvasničková stres psychosomatika životní styl

R. W. Emerson kdysi napsal: Je-li člověk nespokojený se svým stavem, může jej změnit dvěma způsoby. Buď změní podmínky svého života, nebo svůj duševní postoj. První není vždy možné, to druhé je možné vždy. Ačkoliv se tento citát nevztahuje přímo k psychosomatickým onemocněním, je možné v něm vidět celkem jisté podobnosti. Pokud totiž máme nějaké obtíže, ať již je to duševní nebo fyzické trápení, je k jejich odstranění potřeba nějaké změny. Psychosomatika hlásá, že změna je potřeba především na duši. Klasická medicína tvrdí, že léčit by se mělo tělo. Kde je tedy pravda? Lze tyto dvě části od sebe vůbec oddělit?

O tom, že alespoň některé fyzické obtíže jsou způsobeny psychikou již většina z nás pravděpodobně nepochybuje. Nejjasněji je to vidět u dětí - bolení bříška když mají jít do školy, bolení hlavy když mají jet na návštěvu k neoblíbené tetě atd. Děti nejsou schopné tak dobře ventilovat svoje emoce a popsat, co je trápí. Často potom svou psychickou nepohodu nechtěně odrážejí v tělesných potížích. Čím jsou děti starší, tím by se měli naučit lépe zpracovat a vyřešit své psychické problémy a nelibosti. Nejlépe o svých problémech mluvit. Neřešený problém totiž nemizí, ale zvětšuje se a nebo se změní do jiného problému – tělesného.

Většina z nás má alespoň nějaké zdravotní obtíže, na které si můžeme (mezi svými) náležitě postěžovat – někdo má problémy se zády, někdo trpí bolestmi hlavy, jiný bolestí kloubů atd. Pokud bychom se zamysleli nad tím, kdy tyto bolesti začaly a v jakém období například ustaly, pravděpodobně nalezneme shodu s obdobím psychických potíží, vztahových konfliktů a následně obdobím klidu. Proč to tedy nevidíme a neřešíme?
Důvodů vidím hned několik: ne vždy je spojitost mezi psychikou a tělem snadno viditelná, ne každý je ochoten si tuto spojitost připustit a ne každý je ochoten pro své tělo něco udělat. Přece jenom je jednodušší sáhnout po práškách proti bolesti a ono to přece „přejde samo“. Jenže tím se problém neřeší, ale potlačuje… Stejně tak, jako to často děláme například s problémy ve vztazích – odsuneme je a čekáme až se vyřeší. Ono je ale potřeba udělat něco víc. Alespoň pokud chceme nějakou změnu k lepšímu. Samozřejmě existují lidé, kteří si ve svém vlastním neštěstí libují a nemají potřebu se léčit. Vždyť přece nechat se litovat a opečovávat také není k zahození. Ale jak již napsal Seneca: jedna z podmínek uzdravení je chtít se uzdravit.

Také jsou lidé, kteří si danou spojitost připustit nechtějí. Raději vyhledávají různé typy lékařů, od neurologů po kardiology, za účelem odhalit tu „fyzickou a konkrétní“ příčinu problémů. A jak už to tak bývá, když se dobře pátrá, tak se vždycky něco najde, ačkoliv to s vyřešením problému nemusí mít spojitost. Takže mohou následovat zákroky, operace, medikace ale problém ne a ne odeznít. Rozhodně samozřejmě nemůžeme tvrdit, že nemoci se dají léčit pouze psychoterapii. Původ nemoci může být opravdu fyzický, ale následně z něho mohou vyplývat psychické problémy, které je třeba řešit. Také to ale může být naopak, jak už jsem psala výše. Léčit a řešit je tedy potřeba obě strany problému, ne jen tu medicínskou.

Jsou nemoci, u kterých může být psychický podíl větší, u některých naopak menší. Časté psychosomatické nemoci jsem částečně zmínila již na začátku – bolesti hlavy, zad, kloubů. Franz Alexander již před 60 lety označil další nemoci, které dle něj jsou nejčastěji způsobeny psychickými obtížemi – astma, vysoký krevní tlak, migrény, cukrovka a zvýšená funkce štítné žlázy (Danzer, 2001). Často jde o to, k čemu má člověk genetické predispozice. Psychika již pak může způsobit své a tyto dispozice rozvinout. Bylo zjištěno, že pokud jsme ve stresu, psychické nepohodě, či v náročné životní situaci, má to negativní vliv na naší imunitu. Tím pádem jsme náchylnější k různým nemocem a obzvláště k těm, ke kterým máme již geneticky nakročeno. Čím delší dobu stres působí, tím je samozřejmě dopad na imunitu horší a nemoci mohou následně chronifikovat (Orel et al., 2012).

Co z toho vyplývá? Není ihned nutné veškeré nemoci řešit s psychologem. Je ale vhodné zamyslet se nad možným řešením a popřípadě změnit náhled na situaci. Uvědomit si, že naše tělo není samostatná jednotka, ale že jeho funkce je ovlivňována okolnostmi – jak psychikou, tak vztahy kolem nás, prostředím, ve kterém žijeme a také například tím, v co věříme. Pokud máme v některé z těchto složek konflikt, pravděpodobně to ovlivní i ostatní části celku. Neodkládejme tedy problémy do pozadí a ačkoliv to může být nepříjemné – řešme je. Už třeba jen tím, že si o nich s někým promluvíme.

ZDROJE:

Danzer G. (2001). Psychosomatika: celostný pohled na zdraví těla i duše. Praha: Portál.

Orel M. et al. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada Publishing, a.s.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.