Nahradí psychiatry počítač?

14. listopadu 2015 21:03 | MUDr. Helena Kučerová psychiatrie psychofarmakologie

https://cz.dollarphotoclub.com

Základem diagnostické práce i terapie v psychiatrii je vztah mezi lékařem a pacientem. A podstatou tohoto vztahu je oboustranná důvěra. Může tedy počítač diagnostikovat a léčit duševně nemocné?

Kdybych si dovolila tyto otázky položit před zhruba 40 lety, tak by byly zařazeny do oblasti sci-fi. Dnes ovšem už ani nikoho nevzrušují. Zcela oficiálně se objevují tendence obohatit psychiatrickou diagnostiku počítačem, ať už ve formě zpracovávání předem daných dotazníků, nebo ve formě zobrazovacích technik mozku, které mají ambici stát se tak dokonalými, že z nich odborník bude umět odečíst jednotlivé choroby. Je to představa, při které mi, obrazně řečeno, naskakuje husí kůže. Jednak nevěřím, že počítač bude „umět“ psychiatrickou diagnózu stanovit, a jednak si nedovedu představit, že by měl pacient mít „vztah“ s počítačem místo s lékařem. A bez vztahu to nepůjde. Vztah je tím, na čem psychiatrická diagnostika stojí a bez něhož ani není možno léčit.

Jak to tedy v té psychiatrii funguje? Mnoho laiků, i velmi vzdělaných, si nedovede představit, jak se psychiatr může v těch „nesmyslech“, co mu pacient napovídá, vyznat, a jak se může orientovat v těch různých pojmech, které sice on jako laik již někdy slyšel nebo četl, ale neví přesně, co znamenají. Tomu se nelze divit, protože některé „součástky“ přísné psychiatrické terminologie se v nadsázce užívají i v hovorové řeči nebo v novinářském slangu. Zejména se to týká slov jako „psychopat, alkoholik, deprese, halucinace“, a dokonce i „schizofrenie“, zejména v oblíbeném spojení „schizofrenie společnosti“. Běžný občan pak opravdu neví, jak je to možné, že schizofrenii má nějaká společnost a taky soused odvedle.

Na psychiatrii je nádhernéto, že každá diagnóza, i když je „stejná“, je vždycky trochu „jiná“, protože každý člověk je jedinečná bytost, takže tatáž choroba se u něho projevuje maličko jinak, než u druhého. Ale vyznat se v tom lze a dokonce mohu naprosto odpovědně prohlásit, že psychiatrická diagnostika je matematicky přesná. Ovšem informace k ní lékař potřebuje získat právě hovorem s pacientem, event. s jeho příbuznými. K tomu, aby se pacient lékaři svěřil, aby se mu otevřel, je třeba důvěry, a ta je základem vznikajícího vztahu, který se pak opakovanými návštěvami pacienta v ordinaci prohlubuje a rozvíjí. A tento vztah pak také léčí. Nedovedu si představit, že bych měla zejména nově příchozímu pacientovi předložit nějaký soubor předem daných otázek, který by si on sám někde v koutku vyplnil, a já ten dotazník pak dala do počítače, který by mi rovnou „vyjel“ diagnózu. Vždyť právě rozhovor je to, na čem se vyšetření staví. Otázky se nekladou paušálně za sebou, jako očíslované jedna za druhou, ale podle toho, co pacient říká, jak se dialog posouvá. A kde jsou neverbální součástí rozhovoru, jako je intonace, mimika, řeč těla, které jsou mnohdy důležitější než ty verbální?

A zobrazovací techniky? Ty jistě mohou pomáhat v neurologii, neurochirurgii a psychofarmakologii, ale redukovat psychiatrickou diagnostiku pouze na tuto techniku mi připadá jako přílišné zjednodušování.

A pokud jde o léčbu? Bez důvěry pacienta vůči lékaři by byla málo efektivní. Když pacient ví, že lékař jednak věci rozumí, a jednak upřímně bez vedlejších zájmů pacientovi naordinuje určitý lék, tak je daleko větší pravděpodobnost, že lék zabere. S léky je nutno se naučit pracovat. Ale i kdyby lékař neměl žádné léky, a měl jen sám sebe, tak už to, že pacienta vyslechne, že mu dodá naději a podpoří ho v jeho trápení, je léčivé.

A na závěr mi dovolte vzpomínku na jeden velmi starý vtip: V čekárně na nádraží je postaven první počítač, který funguje tak, že když se do něj hodí padesátník, tak z něj vyjede lístek, na kterém je uvedeno jméno, adresa, váha a cílová stanice zadavatele. K počítači přijde muž, vhodí do něj padesátník a dostane lístek: „Jmenujete se Josef Novák, bydlíte v Horní Lhotě číslo 20, vážíte 87 kg, jedete do Plzně, a vlak vám jede za 10 minut“. Pan Novák žasne, jak to ten počítač všechno ví, hodí tam znovu padesátník, a počítač mu vydá lístek: „Jste Josef Novák, bydlíte v Horní Lhotě číslo 20, vážíte 87 kg, jedete do Plzně a vlak vám jede za 5 minut“. Pan Novák v němém úžasu kouká na lístek a nemůže pochopit, jak je tohle možné. Tak hodí do počítače potřetí padesátník a dostane následující lístek: Jste Josef Novák, bydlíte v Horní Lhotě číslo 20, vážíte 87 kg, jedete do Plzně, a zatímco tady vyvádíte, tak vám ujel vlak“.

Dejme tedy pozor, aby v tom podstatném, na čem psychiatrie stojí, nám taky neujel vlak.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG

ZDROJE:

psychiatrie, lékař, počítač, vztah, zabrazovací technika, diagnostika, psychofarmakologie

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Hroch / 16. listopadu 2015 09:09

Dotazníky / Opět nádherně napsaný článek ze života, jak to chodí, když psychiatr léčí duševní nemoci. Souhlasím s paní doktorkou a navíc si myslím, že v žádné době ani v budoucnosti počítač sám o sobě nenahradí nebo by alespoň neměl nahradit lékaře, že ten lékař bude stále důležitý. A jak jsou ty léky a postupy léčby stále složitější, aby dokázaly vyléčit či léčit složité nemoci, měla by role lékaře být stále větší, ne naopak. Zajímavé téma jsou dotazníky nejen v psychiatrii. Tyto jednou za čas neuškodí, avšak musí mít pouze podpůrnou úlohu. Jak paní doktorka uvádí, jsou i jiné informace než explicitně řečené, napsané, například gesta, mimika atd. Také záleží alespoň dle mého názoru na dojmu, který ten pacient na psychiatra dělá tak, že zkušený lékař už i z dojmu dokáže vycítit tu kterou nemoc.

MUDr. Helena Kučerová / 16. listopadu 2015 13:12 / ověřený odborník

Dotazníky / Pane Hrochu, napsal jste to velice hezky, moc děkuji za komentář. Helena Kučerová

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.