Už si užil dost – opravdu?

17. října 2015 19:39 | MUDr. Helena Kučerová eutanázie etika

https://cz.dollarphotoclub.com

Eutanazie sice u nás naštěstí není legalizovaná, ale ve veřejnosti je bohužel diskutovaná. Jaké stanovisko k ní máme zaujmout? Máme my lidé právo rozhodovat o tom, kdy kdo má zemřít? Nemáme. Je to zásada, bez níž nelze dělat medicínu, ať se to komu líbí, nebo ne.

Jedna moje známá mi dnes telefonovala ve značném duševním rozrušení, že její osmdesátiletý otec je těžce nemocný a jeho stav se náhle tak zhoršil, že to vypadá, že již dlouho nebude živ. Známá byla pochopitelně dosti zoufalá, což bylo potencováno ještě pocitem, že jejímu tatínkovi se nedostává dostatek lékařské péče, kterýžto dojem jsem po jejím líčení měla i já. Nejde nyní o to, že jsme společně našly jisté řešení, které by mohlo nemocnému ulevit, ale překvapil mě poněkud laxní přístup některých pečovatelů k vážnému stavu pacienta, kdy někteří jakoby boj o jeho život vzdávali, protože jaksi předpokládali, že pacient stejně dlouho žít nebude. Ale našli bychom v medicíně řadu příkladů, a možná dlouhou řadu, kdy pacient, který již měl, jak se říká, na kahánku, přežil, a dokonce se dožil ještě mnoha let.

Já sama asi nikdy nezapomenu větu, kterou jsem před několika lety slyšela od jedné zdravotní sestry, která ošetřovala mého otce, ležícího v nemocnici po dvou krátce po sobě provedených těžkých operacích. Otec přitom ztratil mnoho krve, díky nedostatečné péči byl dehydratovaný, a v noci pak, jak se dalo čekat, dostal deliriózní stav přiměřený jeho vyčerpanému organismu a vysokému věku. Když jsem viděla, že sestřička tomu nevěnuje velkou pozornost, dovolila jsem si jako lékařka, a ještě navíc psychiatr, podotknout, že otcův stav je velmi vážný a že to nelze podceňovat, protože na delirium může pacient i zemřít. Odpověď zněla: „No a co, vždyť má 83 let, tak už si užil dost, ne?!

Potřebuje to komentář? Myslím, že nikoli, ale přesto si jej neodpustím. Jak je vůbec možné, že zdravotník, ať už je to sestra, nebo lékař, může říci něco tak hrubého dceři pacienta? Jak je vůbec možné, že někdo uvažuje tímto způsobem? Kdo si to dovoluje rozhodovat o tom, jestli v 83 letech si už člověk užil dost na to, aby jeho život skončil? Jakým právem? Co je to za zvrácenou filozofii? Jak pak může vypadat péče o staré a nemohoucí lidi, když přístup jejich ošetřujících už předem počítá s tím, že pacient zemře, takže jaksi nestojí zato o něho moc pečovat, protože to stejně k ničemu není a je to jen ztráta času a peněz? Kam jsme to v tom našem zdravotnictví dospěli?

V medicíně platí jen jedna jediná zásada: bojovat o zdraví a život nemocného bez jakýchkoliv úvah a pochybností, jestli to má smysl nebo ne. Má to totiž smysl vždy. Vždycky je tu naděje, že stav pacienta se může zlepšit, a když ne, tak máme čisté svědomí, že jsme učinili maximum, co jsme mohli učinit, abychom mu pomohli, i když to třeba k přežití nestačilo. O život je třeba bojovat a ne jen lhostejně přihlížet a provádět nejnutnější úkony, jen tak, aby se neřeklo. Postoj lékaře a sestry v tomto boji je důležitější, než to na první pohled může vypadat. Pacient vycítí, že o něj bojujeme a bojuje také. Když to vzdáme, může to vzdát i on. A pak je konec. Přijde dřív, než by možná přišel, kdybychom bojovali. Jenže naší povinností, u nás lékařů a sester podpořený naší přísahou, u příbuzných pak vyplývající z jejich vztahu k nemocnému, je nerezignovat.

Z pohledu těchto zásad lékařské etiky a současně i z pohledu této životní filozofie pak otázka eutanazie nepřichází vůbec v úvahu. Už diskuse na toto téma je špatná, neboť do jasné a jednoznačné odpovědi „ne, nikdy“ vnáší pochybnost. Nikdy nikdo nesmí nikoho zabít, ani když si třeba mylně myslí, že by mu to prospělo. A totéž platí i o tzv. asistované sebevraždě. Naopak každý je povinen nemocnému pomáhat žít, co nejvíce je toho schopen. Salus aegroti, suprema lex – Zdraví pacienta budiž nejvyšším zákonem.

Nevím, co všechno se ještě bude muset stát, aby to lidé pochopili.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

Pavel Drak / 26. října 2015 09:10

Už si užil dost - tak takto ne! / Výrok oné sestry v článku je sprostý, takto se k nemocným chovat nemůžeme a nesmíme,v ideálním případě bude i ta sestřička stará a velmi pravděpodobně nemocná. Je dobré, že na to někdo upozornil. Dobře napsaný článek.

Petr Hroch / 26. října 2015 09:19

Naděje umírá poslední / Asistovat při dobrovolném úmrtí člověka je špatné, neslučuje se to s lidským svědomím, naopak je lidské tišit bolest, pomáhat žít. Jeden doktor, primář interny, mi říkal, že občas se uzdraví i člověk velmi nemocný, u něhož byla prognóza velmi nejistá, čili naděje je vždy, ta umírá poslední.

Ivo Koumes / 26. října 2015 09:25

Zdravotníci jsou u nás přetěžovaní / Ten výrok tamté sestry vzbudil u mnohých lidí z mého okolí rozhořčení. Je ale nutné poukázat na fakt, že není mnoho programů, jak snižovat stres u pomáhajících profesí. Zdravotníci jsou nejen podfinancováni ve srovnání s vyspělou Evropou, ale také, a to může být ještě horší, jsou trvale velice přetěžovaní. Je nicméně jejich povinností to zvládat, když už se na tuto dráhu péče o nemocné vydali. Ale není to jednoduché.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.