Proč nám nová a lepší auta nepomohou k větší bezpečnosti na silnici…

23. září 2015 21:17 | PhDr. Lucie Kvasničková agresivita rizikové chování dopravní psychologie

https://cz.dollarphotoclub.com

Ráda bych tímto článkem reagovala na dotaz v diskuzi ohledně agresivity řidičů (http://www.opsychologii.cz/diskuse/tema/13-chovani-ridicu/). Čím je způsobena vzájemná netolerance a celkově nebezpečné chování za volantem? Souhlasím s kolegou, který psal, že důvodem může být několik věcí. Z těchto několika věcí bych já ráda vybrala a popsala jeden důvod, který je široké veřejnosti ale pravděpodobně znám asi nejméně.

Před více než 40 lety přišel jeden vědec s myšlenkou, že rizikové chování řidičů se mění dle vnějších podmínek a že pokud řidič pociťuje nebezpečí, reaguje zvýšením opatrnosti, aby snížil své riziko. Neboli pokud řidič pojede na nějakém nebezpečném úseku, bude řídit bezpečněji. Naopak na pěkném, rovném, bezpečně vyhlížejícím úseku bude více riskovat, neboť bude mít pocit, že ho nic neohrožuje. Výzkumník, který přišel na tuto myšlenku se jmenoval D.H.Taylor a na toto téma dělal i několik pokusů, které mu tuto teorii potvrdili. Po něm toto téma převzal G.J.S. Wilde, který navázal na tuto teorii a vytvořil tzv. Homeostatickou teorii rizika.

Pojem homeostáza můžeme znát především z medicínských oborů, kde označuje určitou stálou hladinu, kolem které jemně kolísají hodnoty. Například lidské tělo musí udržet určitou teplotu, k zachování správných funkcí všech orgánů apod. Wilde ve své teorii říká, že člověk má také určitou hladinu rizika, kterou je ochoten snášet za účelem maximalizace zisku. To znamená, pokud jede v silničním provozu, je ochoten podstoupit částečné riziko kvůli tomu, aby například byl rychleji v práci, aby mohl ihned vyřídit hovor a nemusel se zdržovat apod. Každý člověk je ale jiný, a proto má každý i tuto hladinu jinou. Někteří lidé jsou ochotni riskovat více, někteří méně. I s ohledem na jednoho jediného jedince se tato hladina čas od času mění v závislosti buď na aktuálních pocitech člověka, na zkušenostech (například s dopravní nehodou) apod.

Úroveň rizika, kterou je dotyčný ochoten snášet je dále nevědomě porovnávána s úrovní rizika, kterou člověk aktuálně vnímá. Pokud tedy dotyčný zrovna projíždí příliš nebezpečným úsekem a má pocit, že nebezpečí již překročilo jeho nastavenou hladinu, kterou je ochoten akceptovat, tak následně zvýší svou bezpečnost (například tím, že zpomalí, připoutá se, přestane manipulovat s telefonem, radiem apod.) a naopak. A když se nyní vrátím k nadpisu tohoto článku, dostaneme se také k jádru problému. Pokud má Wilde pravdu a řidiči se opravdu nevědomě pohybují po silnicích tímto způsobem, jakákoliv opatření, která budou mít za cíl zvýšení bezpečnosti provozu, budou naprosto kontraproduktivní a povedou tedy k úplnému opaku. Bohužel je tento fenomén již několikrát ověřen například na systému ABS (anti-block-system), který má pomoci řidiči rychleji a lépe zabrzdit. Když byl tento systém instalován do aut, zjistilo se, že řidiči začali dodržovat menší rozestupy mezi automobily a častěji bourali, neboť si více věřili a předpokládali, že v případě nouze dokáží rychleji zabrzdit (což se ne vždy podařilo a když už ano, tak to nedobrzdili řidiči v následujících automobilech) (Wilde, 2014).

Jako opačný příklad potvrzující tuto teorii je udávána situace ze Švédska, kdy řidiči změnili směr jízdy z levého jízdního pruhu do pravého. Ze dne na den. Člověk by očekával, že taková náhlá změna bude mít jako dopad mnoho dopravních nehod. Opak je pravdou. Následkem této změny se snížila nehodovost na půl roku, neboť řidiči najednou pociťovali velké riziko a začali jezdit mnohem opatrněji. Tato situace se bohužel po půl roce, kdy si již řidiči zvykli na změnu směru, vrátila do normálu, neboť pominulo i počáteční velké riziko střetu (Wilde, 2014)..

Co z toho tedy vyplývá? Pro lidskou populaci poněkud nemilý fakt, že pokud nadále zůstane řízení automobilů v rukou člověka, pravděpodobně se nikdy nevyhneme určitému počtu dopravních nehod. Jako řešení pro snížení počtu úmrtí na silnicích se jeví tedy buď možnost přenechat řízení na strojích, jako už na tom začali pracovat některé automobilky vyrábějící automobily, které se samy ovládají. Anebo druhá možnost, snažit se snížit u řidičů hladinu rizika, kterou jsou ochotni akceptovat. Otázkou je ovšem jak? Zastrašovat řidiče dopravními nehodami a možnými úrazy? Tento způsob pomáhá, ale jen na některé řidiče a to většinou bohužel jen na ty, kteří to tolik nepotřebují. Pravděpodobně nejúčinnější by bylo učit tomu již dětem odmalička, snažit se snížit hladinu rizika, kterou je člověk ochoten akceptovat, učit lidi k obecně bezpečnějšímu chování, oceňovat opatrnou jízdu a naopak trestat rizikové chování. Jenže je to vůbec možné? Lze v člověku tuto hladinu snížit? Zeptejte se sami sebe, pojedete pomalu, když před vámi bude dlouhá, rovná, široká vozovka, bude pěkné počasí a vy budete pospíchat do práce…?

ZDROJE:

Taylor, D.H. (1964). Drivers’ galvanic skin response and the risk of accident. Ergonomics, 7, 439.-4 51,
p. 448.

Wilde, G.J.S. (2014). Target risk 3:Risk homeostasis in everyday life. Digital edition. Dostupné z http://riskhomeostasis.org/

Wilde, G.J.S. (1988). Risk homeostasis theory and traffic accidents: Propositions, deductions and discussion of dissension in recent reactions. Ergonomics, 31, 441-468.

McKenna, F.P. (1987). Behavioural compensation and safety. Safety Science, 9, 107-121.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.