Jak snadno si lze znepříjemňovat život

31. srpna 2015 22:35 | MUDr. Helena Kučerová vztahy empatie well-being

https://cz.dollarphotoclub.com

Doba je náročná a mnoho lidí žije v neustálém stresu. Pak stačí jen „jiskřička“ a „výbuch“ je na světě. Nejde to bez toho? Proč znepříjemňovat život sobě i druhým? Lze se tomu vyhnout? Je možné proti tomu něco dělat? A co?

Byla jsem nakupovat v jednom hypermarketu. Nebylo tam mnoho lidí, u pokladen nebyly žádné fronty a jedna z nich byla dokonce zcela prázdná. Světélko nad pokladnou sice svítilo, ale mladá žena u ní něco psala a nevyhlížela zákazníky. Mohlo to být tedy tak, že zákazníky neobsluhuje, pokladnu zavřela a jen zapomněla zhasnout světlo.

Zamířila jsem tedy s košíkem k této pokladně a velmi vlídně jsem se zeptala, jestli paní bere zákazníky. Na to je jednoduchá odpověď: „Ano.“ A mohlo následovat: „Dobrý den“. Místo toho jsem slyšela tuto odpověď: „No co se ptáte? Copak nevidíte, že se svítí?“ Ledová sprcha. Já jsem naštěstí byla v dobré náladě, takže jsem „nevylítla“, jak by leckdo učinil. Řekla jsem, že vidím, že se svítí, ale že přesto je ode mě hezké, že jsem se zeptala a rozhodně si nezasloužím, aby mi slečna vynadala. Slečna se zarazila a začala účtovat nákup a nakonec mi příjemně řekla: „Na shledanou“. Možná si uvědomila, že to přehnala.

To je jen takový malý příklad toho, jak někdy reagujeme prudce a podrážděně na naprosto dobře míněné a přirozené chování druhých. V dnešní době vycházejí stohy knih a spousty článků v časopisech i na internetu o tom, jak jednat s lidmi, jak řešit konflikty, jak být šťastný, jak si poradit s tím a oním, jak se zachovat v různých situacích, takže je z čeho čerpat rady. Ale jaký je výsledek? Čte to vůbec někdo? Nebo jestli to čte, tak pamatuje si z toho něco? Vezmou si čtenáři s těchto návodů nějaké poučení? Nebo to jen „přelítnou“ a považují to za bláboly, které v reálném životě beztak k ničemu nejsou?

Je přirozené a logické a má to základ v pudu sebezáchovy, že svoji pozornost soustřeďujeme především na sebe. Jenže na světě nejsme sami a je třeba naučit se vnímat také potřeby a pocity druhých. Tedy mít empatii, vcítění. Ne každý má k tomu stejné předpoklady. Je to něco jako nadání na zpěv nebo malování. Někdo je empatický zcela přirozeně a je schopen své vlohy rozvinout do vynikajících kvalit, jiný takové vlohy nemá, ale i ten je schopen se něčemu naučit a v empatii se vycvičit. Především by jí měli oplývat všichni, kteří pracují s lidmi, tedy zdravotníci, psychologové, pedagogové, ale i úředníci a manažeři. Nicméně s lidmi přicházíme do styku všichni, ve svých rodinách, na pracovištích, v sousedství i jinde, takže základní pravidla jednání s lidmi bychom měli umět a dodržovat všichni.

Patří mezi to již zcela obyčejný pozdrav. Nemusí nám být druhý člověk sympatický, dokonce si o něm můžeme myslet i leccos nehezkého, ale pozdravit bychom se měli. Ale je to tak v praxi? Kolik lidí kolem sebe chodí „jako kolem vzduchu?“ Co se tím vyřeší? Nic. Jen to, že oba mají třeba hned po ránu nepříjemný zážitek z náhodného setkání s někým, koho, jak se dnes říká, „zrovna nemusí“.

A další věc, která je dosti častým řešením nějakého konfliktu, je nemluvit. Urazit se a nekomunikovat. Někdy jen několik hodin, jindy několik dní, ale jsou případy, že spolu lidé nemluví i několik let. Pro tak zásadní a závažné přerušení veškeré komunikace může být někdy důvod, ale to musí být důvod velmi silný a hluboký, a nikoli jen drobná obyčejná hádka mezi manželi nebo prostě jiný názor spolupracovníka. Může se zdát, že nemluvení mezi lidmi je lepším řešením, než kdyby se např. řádně pohádali a vykřičeli se. Jenže tímto sice hrubým výbojem napětí mezi lidmi se může situace vyřešit a zklidnit a účastnící mohou být „navždy dobří“, kdežto nemluvení je vysokým stupněm agresivity, proti které lze jen těžko něco dělat. Donutit někoho, aby řekl, proč nemluví, není možné. Když dotyčný mluvit nechce, tak mluvit nebude a druhého člověka tím prostě neustále uráží nebo vydírá. Proti tomu je jen jediná obrana: nevnímat to a na jeho vydírání nepřistupovat.

Správné a účinné řešení konfliktních situací je věcí náš všech. Zejména je třeba, aby rodiče a učitelé vychovávali děti tak, aby z nich vyrostly zralé a vyrovnané osobnosti, které budou umět konstruktivně řešit problémy svoje i tlumit emotivní výbuchy a vášně svého okolí. Jenže, co všechno se ještě musí stát, než lidé pochopí.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Hroch / 9. září 2015 16:18

Ono už to vypadá, že psychiatrie je mimo jiné i vědou o argumentaci, disciplínou neformální logiky.

Petr Hroch / 11. září 2015 12:04

Tady je ještě jednou Hroch. Omlouvám se čtenářům tohoto webu za svůj poslední takový jako útočný příspěvek - měl jsem hodně špatný den, který jsem řešil špatným způsobem, že jsem napsal minulý příspěvek na článek, který je naprosto v pořádku, má kvalitní obsah, je na aktuální, dobře zpracované téma odborníkem. Lidé by měli své konflikty řešit konstruktivně, nerozviřovat negativní emoce zbytečně, což je podle autorky, zkušené lékařky, zdraví škodlivé. Určitě budou všichni souhlasit, že je zdraví škodlivé, když si lidé otravují životní prostředí nejen jedy, ale i životní prostředí emocionální, citové nějakými černými myšlenkami.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.