Nic znamená nic

13. července 2015 20:57 | MUDr. Helena Kučerová alkoholismus abstinence léčba

https://cz.dollarphotoclub.com

Česká republika je již řadu let na prvních místech ve světě v pití piva i dalších alkoholických nápojů. Mnoho lidí je závislých, aniž si to uvědomují. Naše společnost je k požívání alkoholu velmi tolerantní. Jsou rodiny, kde je konzumace alkoholu zcela běžná. Až jednoho dne někdo z rodiny už situaci neunese…

Příkladem toho, jak obtížně někdy laická veřejnost akceptuje doporučení psychiatra, je léčba závislostí. Nejčastěji se lékař setkává se závislostí na alkoholu, dříve označovanou jako alkoholismus. Je to porucha v našich krajích poměrně častá a mnohdy nerozpoznaná a neléčená. Problémem je skutečnost, že součástí toho, co nazýváme psychopatologický obraz, tedy souhrn příznaků nemoci, je nekritičnost postiženého. Ve své praxi jsem se setkala jen výjimečně s tím, aby postižený sám usoudil, že s alkoholem má problém a že by se měl léčit. I ti pacienti, kteří přicházejí k lékaři z vlastní iniciativy, jsou k tomu většinou donuceni svým okolím nebo tak závažnou životní situací, že nemají na vybranou. Ovšem uznat, že dotyčný má s alkoholem problém, a uznat, že je na něm závislý, jsou dvě různé věci. Dopracovat se k náhledu závislosti, to bývá ještě dlouhá a často trnitá cesta.

Když už tedy člověk s problémem alkoholu k psychiatrovi přijde a začne spolupracovat při léčbě, setkáme se obvykle s další velkou překážkou. Podmínkou léčby je totiž absolutní abstinence od alkoholu, včetně piva, což je nejednou třeba zdůraznit, protože mnoho mužů pivo za alkohol nepovažuje, tedy alespoň v regionu, kde pracuji. Představa absolutní abstinence je často pro pacienta nepředstavitelná a diví se, proč. Lékař to může opakovaně vysvětlovat, a přesto pacient smlouvá, že přece jednou začas jedno pivo… nebo jednu štamprličku…. to nic není. Obvykle namítnu, že jedno pivo nebo jedna štamprlička není „nic“. „Nic“ prostě znamená nic.

Situaci neprospívá, když podobnou představu, co je to „nic“, mají také příbuzní pacienta. Bývá dosti obvyklé, že v rodině je požívání alkoholu běžnou záležitostí. Při konzumaci i většího množství alkoholu při různých příležitostech a zcela přirozeně po jídle pak není divu, že jeden a někdy i více členů této rodiny získá na alkoholu závislost. A ten nejslabší „článek“ je potom rodinou vyslán na léčení v představě, že psychiatr udělá něco, čím postiženého vyléčí tak, aby zase mohl pít dál, ale neměl s tím problémy. Je až neuvěřitelně těžké těmto lidem vysvětlit, že takto to nefunguje, že bez abstinence to nejde, že abstinence být musí, a musí být trvalá, doživotní. A že nemocnému by měla s tímto životním stylem pomáhat celá rodina. Pacient a často i jeho rodinní příslušníci prostě lékaři nevěří, což není divu, když životním stylem celé rodiny je právě časté holdování alkoholu.

Nedávno jsem se setkala případem rodiny, kde matka dle líčení manžela pila přes míru a evidentně byla závislá. Manžel byl na ni tak rozezlen, že jí dal ultimátum, že pít nesmí, jinak že se s ní rozvede. V rodině byli dva mladí dospělí synové. Starší se také rád napije, mladší ne, tomu se alkohol alespoň zatím protiví. Jenže přišel den matčiných narozenin a manžel se starším synem plánovali oslavu, čímž bylo míněno velké alkoholické posezení. Pokusila jsem se těm lidem (nebyli mými klienty) vysvětlit, že toto není zrovna dobrý způsob podpory matčiny abstinence, která trvala teprve měsíc. Jenže v očích manžela její abstinence trvala už měsíc, takže už by si přece zase trochu dát mohla.

Co na to říci? Matka se léčit odmítla, vydržela měsíc bez alkoholu, což v jejích očích i dle názoru rodiny bylo dostačující, přátelskou radu psychiatra všichni brali na lehkou váhu, problémy se neřešily…co bude dál?

Dál může být jen jediné – požívání alkoholu je v této rodině obvyklým zvykem a léčení jejího člena není v současné době proveditelné, protože všichni rodinní příslušníci mají o alkoholismu představy nesprávné a naivní. A chybí tu snaha dozvědět se potřebné informace o této problematice, které v dnešní době dostupné jsou, jen je třeba je hledat a jak se říká, „nestrkat hlavu do písku“.

Co všechno se ještě musí stát, než lidé pochopí.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

Marie Ryparova / 15. července 2015 08:51

Opravdu velmi pravdivý a zdařilý článek. Děkuji za něj. Takto žije většina českých rodin a do nedávna jsme takto žili i my.

Petr Hroch / 28. července 2015 15:45

Nejlepší je nezačínat / Stejně jako s cigaretami je vůbec nejlepší nezačínat, nebát se říci, že jsem abstinent. Čím více lidí bude takto postupovat, tím méně budou vznikat závislosti. Musíme si uvědomit, že mnoho osobností bylo a je abstinenty, bohužel jen málo jich je v řadách českým politiků, kteří by měli jít příkladem. Ale aby to nebylo jen moralizování, tak já sám mám problémy, a sice že jako diabetik občas si musím dát něco sladkého - zde také asi platí, že nic je nic. Jinak článek je skvělý, je potřeba mluvit o těchto problémech.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.