Když se člověk stane obětí znásilnění...

21. května 2015 21:53 | Zuzana Janáčková deprese trauma znásilnění posttraumatický šok

https://cz.dollarphotoclub.com

Co mám dělat? Jak se to mohlo stát mně? Proč mi to udělal? Co když to někdo zjistí? Jak mám teď žít? Mám to někomu říct? Co když to udělá i někomu dalšímu? Okolo znásilnění existuje mnoho podobných otázek. A na každou otázku je odpověď.

I přes dlouhou historii případů znásilnění a poměrně velkou četnost těchto případů jsou v naší společnosti stále rozšířeny mylné a zavádějící informace. Zřejmě největším omylem je tendence stereotypizovat znásilnění do jediné podoby. A to jako zákeřné přepadení neznámým násilníkem lehkovážné ženy s minisukní, která večer přechází temný vylidněný park.

V mnoha případech patří násilník do okruhu známých oběti. Výjimkou nejsou ani případy znásilnění kolegou z práce či vlastním manželem. Znásilnění není vždy heterosexuálním aktem a pachatelem nemusí být nutně muž. Násilník si vybírá ženu podle svého vkusu, nemusí to být tedy bezbranná žena ve vyzývavém oblečení. A v neposlední řadě k některým případům znásilnění dochází za denního světla při stopování aut nebo dokonce v taxících.

Prevence

Prvním krokem k prevenci znásilnění je připuštění si možnosti, že i vy můžete být potenciální oběť. Ať už jste mladá žena, muž ve středních letech, stárnoucí paní, dospívající chlapec nebo děvče. Obětí znásilnění může být téměř kdokoli. Dalších kroků prevence je velké množství. Často se doporučuje například ovládání základů sebeobrany, nošení pepřového spreje, zamezení osamoceného pohybu po setmění, vybírání dobře osvětlených míst, ale i prostý útěk či křik v případě ohrožení.

Typické pocity

Stejně jako nemá znásilnění nějakou typickou, obecnou podobu, tak ani reakce obětí nemá žádný univerzální průběh. Každý na stresové situace reaguje jinak, podle predispozic jeho vlastní osobnosti. Po vlastním násilném aktu se často dostavuje strach, stud či hnus. Ojedinělá není ani deprese a posttraumatický šok. Oběť je šokována, traumatizována, může pociťovat pocity viny, návaly paniky nebo nespočet dalších reakcí. Některé případy mohou v krajních mezích vést až ke snaze o spáchání sebevraždy.

Co dál? Vypovídat se...

Oběti znásilnění se většinou cítí tak zostuzeny nebo zahanbeny, že často nenajdou potřebnou odvahu, aby se se svým traumatem někomu svěřily. A to je velká chyba. Nesčetněkrát ověřenou pravdou zůstává, že sdílená bolest je poloviční. Proto je velmi důležité, aby si oběť znásilnění našla někoho, na koho se může obrátit a svěřit, otevřít mu svoji pošramocenou duši.

Při strachu z necitelného zacházení ze strany policie nebo lékaře je vhodné nejprve vyhledat někoho ve svém okolí, kdo zpověď vyslechne jako první a bude v následných těžkých dnech psychickou oporou. V některých případech se může oběť cítit moc zahanbená, než aby se svěřila někomu z okruhu svých blízkých. V takových situacích existují i alternativní řešení. Linky důvěry, Bílý kruh bezpečí, psychologická pomoc a další.

Co dál? Jít na policii...

I když oznámení o trestném činu není povinné, je velmi žádoucí. Pokud nedojde k nahlášení, nedojde k vyšetřování a šance na dopadení pachatele jsou tak v podstatě nulové. Policie se v tomto ohledu snaží chovat velmi ohleduplně a šetrně. Ženy, které se staly obětmi znásilnění, mají například právo na vyšetřující policistku, aby nemusely přijít okamžitě do kontaktu s muži.

Šance na odhalení a dopadení pachatele se odvíjí i od míry spolupráce oběti trestného činu. V ideálním případě by měla oběť ihned po znásilnění podstoupit lékařské vyšetření bez předchozího sprchování nebo koupání. Dalším důležitým krokem je odevzdání všech důkazních materiálů na policii k dalšímu prozkoumání. Zřejmě nejtěžší část je celkové svědectví o průběhu události. Tento popis může být pro oběť velmi traumatický, protože živě vyvolává všechny pocity spojené s danými momenty.

ZDROJE:

Benedict, H. (2003). To není vaše vina!: rádce pro ženy, muže, dospívající, jejich přátele a rodiny jak se vyrovnat se sexuálním napadením (Vyd. 1.). S.l: One Woman Press.
Čírtková, L. (2009). Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
Kovář, P. (2008). Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: Maxdorf.
Krulová, T. (2006). Jak pomoci obětem znásilnění. Získáno z http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/jak-pomoci-obetem-znasilneni-273359
Znásilnění (n.d.). Wkiskripta. Získáno z http://www.wikiskripta.eu/index.php/Znásilnění
Znásilnění. (2007). Znásilnění.info. Získáno z http://www.znasilneni.info/

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.