Na klienta zaměřená psychoterapie Carla R. Rogerse

2. dubna 2015 21:28 | Andrej Hřešan empatie C. R. Rogers kongruence humanistická psychoterapie akceptace

Psychoterapeutický přístup zaměřený na člověka vytvořený Carlem Rogersem je bezesporu jedním z největších příspěvků v psychoterapii. Čím se vyznačuje terapie jednoho z nejvýznamnější představitelů humanistické psychologie?

Carl Rogers se narodil v roce 1902 na předměstí Chicaga do přísné protestantské rodiny. Nejprve studoval teologii a až později si našel cestu ke studiu psychologie na Kolumbijské univerzitě, kde v roce 1931 získal doktorát. Později působil jako profesor na univerzitách Ohiu, Chicagu a Wisconsinu.

Člověk je dobrý

Možná jste v televizi viděli seriál Terapie, kde hlavní postava terapeuta o sobě říká, že je rogerián. Co to tedy je? Základem tohoto přístupu je kladení důrazu na osobní růst v autentickém vztahu s terapeutem a na bezmezném přijetí. Terapeut respektuje klienta, jeho individualitu a jedinečnost. Bere ho takového, jaký je, se všemi klady i zápory. Navazuje s ním velmi intimní vztah, ve kterém se klient pomalu otevírá a nebojí se otevřeného projevování svých emocí.

Podle Rogerse je jeden z hlavních motivačních faktorů v životě člověka sebeaktualizační tendence, která v nás vzbuzuje snahu o duchovní růst a rozvíjení vztahu k ostatním lidem. Rogers měl velmi optimistický pohled na člověka. Říká, že každý člověk je vrozeně dobrý. Až později vlivem tlaků společnosti se stává nepřátelský a egoistický. Proto při svých terapeutických sezeních vytvářel atmosféru chápající, důvěrnou a bezvýhradně přijímající ke svému klientovi.

Sedmidílná ztezka ke štěstí

Aby se klient stal plně fungujícím a dostáhl stavu vnitřní kongruence, neboli souladu a celistvosti, prochází v terapii sedmi stádii:

1. Nejprve klient klade odpor, má na sebe i na svět vytvořený pohled, který je takřka neměnný. Není si schopen uvědomit si své vlastní prožitky ani potřeby a nepřipouští si jakoukoli změnu.
2. Člověk ve druhém stádiu už není tak strnulý a mluví o vnějších událostech, o druhých lidech a také mluví o svých pocitech. Zatím je však neprožívá, spíše je popisuje jako nějakou věc.
3. Ve třetím stádiu již klient pociťuje terapeutovo přijetí ve větší míře a začíná mluvit o svých pocitech a prožívání z minulosti. Je schopen si připustit změnu a své názory již nepokládá za něco pevně daného.
4. V dalším, čtvrtém, stádiu se klient začíná zaměřovat na své aktuální pocity, které bývají v rozporu s dřívějším způsobem prožívání a je z toho zmaten. Může mít ze změny stále strach, ale uvědomuje si, že je nezbytná. Pomalu začíná přebírat zodpovědnost za své problémy.
5. Páté stádium se vyznačuje klientovým přijímáním svých současných emocí za své vlastní a přijímáním odpovědnosti za své chování. Už nepřisuzuje chyby jen ostatním, ale hledá chyby i u sebe. Objevuje se také touha být sám sebou.
6. Podle Rogerse je šesté stadium rozhodující, protože se klient naučil prožívat své pocity aktuálně, tady a teď. Už se svých pocitů a prožitků nebojí a přijímá je za své. Tato změna může být mnohdy velice bolestná a doprovázena slzami.
7. Poslední sedmé stádium je cílem psychoterapie, kde klient již dosáhl stavu vnitřní kongruence. Stává se plně fungující osobou, která aktuálně cítí a prožívá. Člověk je empatický, svobodný a projevuje se u něj tendence k neustálému osobnímu růstu. Zároveň s tím se zlepší i fyzické zdraví, protože většina zdravotních problémů je spojena s psychickým stavem jedince.

Na člověka zaměřená psychoterapie měla velký vliv na rozvoj psychoterapie jako takové. Tento přístup změnil náhled na terapeutický vztah i v ostatních přístupech a posunul je tak o něco dále, zejména v uznávání důležitosti empatie a přijímání klienta jako sobě rovného. Nevýhodou tohoto směru by snad mohlo být ulpívání na tradici v přístupu. Rogers psal své formulace v kontextu jeho doby a tak je potřeba brát tuto skutečnost v potaz a přehodnocovat je z pohledu nejnovějších poznatků současné psychologie.