Specifika arabské řeči těla aneb pozor nejen na levou ruku

4. ledna 2015 20:06 | Eva Krchová komunikace multikulturalismus

http://www.freeimages.com/photo/1097209

Mnoho z nás jezdí na dovolené do arabského světa, stejně jako mnoho Arabů žije kvůli práci, studiu či jiným důvodům v České republice. Přesto, že jsme si tak blízko, neznáme se. Kulturní odlišnosti se zdají být přímo propastné. Často máme dojem, že Arabové jsou příliš hluční, temperamentní, nespolehliví a moc na nás zírají. Jací jsou však Arabové doopravdy a co o nich prozrazuje jejich neverbální komunikace?

„Často tu slyším, že my Arabové se pořád hádáme. My se ale přitom jen bavíme o počasí nebo o fotbale“ – Mourad A.

Interkulturní neverbální komunikace

Každá kultura má své artefakty, jazyk, verbální a neverbální symboly, symbolické významy, normy, hodnoty, přesvědčení a tradice. Právě s kulturními konvencemi a rituály pak souvisí komunikační etiketa, která zahrnuje mnoho aspektů verbální i neverbální komunikace. Mezi ty lze řadit rituály týkající se pozdravů, pravidla týkající se usmívání nebo projevování či potlačování emocí. Právě pravidla a konvence uznávané v té které kultuře stanovují například přípustnou míru doteků nebo optimální fyzickou distanci.
Mnohé komunikační způsoby jsou však vlastní všem lidem a napříč všemi kulturami. Komunikační rozdíly mezi jednotlivými kulturami jsou tak spíše otázkou míry, než absolutní odlišnosti.

Neverbální komunikace v arabských zemích

Ač se jednotlivé arabské státy od sebe kulturně značně liší, obecně lze arabskou kulturu označit za velmi kontaktní a vysokokontextovou. To znamená, že věci nebývají říkány přímo – k porozumění musíme znát kontext. Pro Araby je také velice důležitý názor ostatních. Při vystupování na veřejnosti tedy silně dbají na to, aby si zachovali svou tvář. Proto mívají často problém říci jednoznačné „Ne“ a raději řešení neustálé odsouvají. Mohou tak působit jako nespolehliví, přitom jde o nepochopení jejich způsobu vyjádření nevole.
Neverbální řeč hraje v arabském světě velmi významnou roli a způsob jejího vyjadřování může být pro příslušníka jiné kultury nesrozumitelný či přímo nepříjemný. Pro arabskou neverbální komunikaci jsou typické následující znaky:

  • vysoká míra kontaktnosti
  • malé proxemické zóny, což znamená, že Arabové udržují menší vzdálenost od druhých
  • velmi významnou roli hraje oční kontakt, kdy pohled do očí bývá značně delší než v západních zemích
  • odlišná pravidla neverbálního chování při kontaktu mužů se ženami: nedochází k fyzickému kontaktu, pohled do očí je kratší či žádný, osobní vzdálenost je větší
  • vyhýbání se používání levé ruky, zejména u starší generace
  • z pohledu jiných kultur teatrálnost, přehánění v komunikaci, což má zaručovat, že sdělení bude bráno vážně

Kromě těchto obecných znaků se v arabské neverbální komunikaci projevují další specifika. Již samotné přivítání je odlišné od euroamerických zvyklostí. Při podání ruky je stisk delší, zejména v Saúdské Arábii. Pokud je navázáno přátelství, pak při rozloučení bude stisk ruky ještě delší než při přivítání. Stisk může trvat i několik minut. V arabských zemích je dále zvykem se na uvítanou políbit (pokud se setkají přátelé stejného pohlaví), přičemž i dva muži (nebo dvě ženy), kteří jsou blízcí přátelé se líbají na tváře či ústa. Naopak pokud se vítají lidé opačného pohlaví, k polibku na tvář dochází jen mezi velmi blízkými přáteli či rodinnými příslušníky.
Odlišná jsou také některá gesta. Např. mnutí ucha bývá chápáno jako výstraha, zejména směrem k dítěti. Zatáhnutí za spodní víčko znamená pochyby. Palec s ukazováčkem přiložené k nosním dírkám vyjadřuje „Jdi k čertu“ apod.
Velmi výrazným aspektem arabské neverbální komunikace je proxemika a teritorialita, respektive to, že Arabové obecně udržují jen velmi malý fyzický odstup od druhých. To je typické zejména na veřejných místech. Není nic neobvyklého, že na ulici dojde k náhodnému fyzickému kontaktu s neznámou osobou, neboť je zde běžné různé tlačení a strkání. Pro Araby je ale veřejné místo skutečně veřejné, tedy nepatřící nikomu, a Arabové zde neuznávají různé „zabírání místa“ tak, jak je zvykem v našich podmínkách. Arabové totiž nedefinují sami sebe jako své tělo. Jejich „já“ je hluboko uvnitř těla. Dotyk cizího člověka tak pro ně neznamená narušení konceptu „já“.
Přítomnost druhých je pro ně životně důležitá. To vystihuje arabské přísloví, které říká:

„Do Ráje bez lidí nevstupuj – je to peklo.“

Pokud Arabové chtějí být sami, pak jednoduše přestanou mluvit. To je pro ně zhruba to samé, jako když severoevropané zavřou dveře do svého pokoje.
Jak již bylo zmíněno, pro Araby je příznačný upřený oční kontakt. Pohled z očí do očí, který je přímý a souvislý, je v této kultuře známkou poctivosti a čestnosti. Při komunikaci je obvyklé, že posluchač i mluvčí udržují stálý oční kontakt. Naopak vyhýbání se pohledu je z arabské perspektivy neslušné. Klopení zraku je, stejně jako v české kultuře, považováno za znak submisivity. V arabských zemích se však očekává, že klopit zrak bude jen žena při hovoru s neznámým mužem.
Velmi specifické je také arabské nakládání s časem. Pro Araby není tolik důležitý čas jako načasování. Není tedy tolik důležitá konkrétní hodina, ale spíše vhodná příležitost. Proto Arabové i při obchodních jednáních nejprve začínají konverzací týkající se rodiny a zdraví. Teprve poté je možné posunout se k jiným záležitostem.
Dále je v arabských kulturách běžné, že čas potřebný pro vyřízení určité záležitosti se odvíjí od vztahu a postavení osoby, která o vyřízení požádala. Čas je v arabském pojetí spíše referenční bod, a je normální souběžné vyřizování několika věcí. Například sjedná-li si někdo s Arabem schůzku, neměl by být překvapený, že během této schůzky bude dotyčný odpovídat na telefonáty a přijímat další návštěvy. Charakteristická je také arabská nechuť k nejzazším termínům, tedy k jakýmsi ultimátům, do kdy má být něco hotovo či vyřízeno. Stanovení nejzazšího termínu v arabských zemích celý proces spíše zpomalí, protože stanovení „deadlinu“ je považované jako neurvalé.
V arabských kulturách se projevují i další specifika týkající se neverbální komunikace, která jsou často spojená s islámem. Známé je, že se k mnoha činnostem nepřísluší používat levou ruku, zejména pak při jídle (mnoho arabských pokrmů se jí pouze rukou) a při předávání darů druhým. Dále je nevhodné ukazovat podrážku boty - ta je považována za nečistou a jedná se o urážku.
Se znalostí těchto specifik můžeme být k projevům arabské nonverbality shovívavější. Mohou na nás stále působit jako „příliš horké hlavy“ a jejich kontaktnost nám může být nepříjemná. Zároveň si ale můžeme uvědomit, že oni z nás naopak mají často dojem studených a neuctivých lidí, kteří se zbytečně uzavírají před ostatními. Až tedy příště pojedete na dovolenou do Tuniska či do Emirátů, můžete se vyhnout případným faux pas či rozčarování.

ZDROJE:

Al-Omari, J. (2002). Business Culture. In Shoult, C. Doing business with Saudi Arabia. London: Kogan Page.
DeVito, J. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.
Feghali, E. (1997). Arab Cultural Communication Patterns. International Journal of Intercultural Relations, 21(Aug), pp. 345-378.
Hall, E. (1990). The hidden dimension. (xiii, 217 p.) New York: Anchor Books.
Kocourková, J. (2009). Etiketa na cesty, aneb, Jiný kraj, jiný mrav. (Vyd. 1., 678 s.) Velké Bílovice: TeMi CZ.
Průcha, J. (2007). Interkulturní psychologie: [sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů]. (2., rozš. vyd., 220 s.) Praha: Portál.
Safadi, M. & Valentine, C. A. (1990). Contrastive analyses of American and Arab nonverbal and paralinguistic communication. Semiotica, 82 (Mar/Apr), pp. 269-292.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.