Syndrom týraného dítěte CAN

4. prosince 2014 20:23 | Mgr. Andrea Matysková dítě CAN týrání zneužívání

http://www.freeimages.com/photo/1402625

Týraní dítěte je pro většinu z nás jen obtížně představitelné. Už při čtení těchto slov nám naskakuje husí kůže a tak často raději zavíráme oči. Jakých podob ale vlastně může nabývat týrání dítěte? Co vše za ním stojí a jak lze pomoci týraným dětem?

CAN je zkratkou anglických slov - Child Abuse and Neglect (syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte). O syndromu CAN mluvíme v případě, že je dítěti ubližováno fyzicky, psychicky i emocionálně a zároveň je narušen jeho další vývoj.Druhým znakem je, že ubližování způsobují rodiče dítěte nebo blízké osoby, které by dítě naopak měly chránit a zahrnovat ho láskou.

Příčiny a rizikové faktory vzniku CAN

Příčiny syndromu CAN mají tři rizikové faktory, mezi které se řadí;

  1. Rizikoví dospělí.V 5 – 10% se jedná o jedince s psychopatologií osobnosti. Řadíme zde osoby s depresemi, agresivitou, alkoholismem, s nízkou frustrační tolerancí, mladé a nevyzrálé rodiče či rodiče s vysokými nároky. Dále to mohou být sexuální devianti, bezdomovci a lidé v hmotné nouzi a bez zaměstnání.
  2. Rizikové děti.Jedná se o děti, které dospělého vyčerpávají křikem, pláčem či vztekem. Jsou odlišné mentálním či fyzickým postižením, smyslovými vadami. Často jde i o děti, které nesplňují očekávání rodičů.
  3. V rodině jde o manželské konflikty, domácí násilí a rozvody. Problémy často nastávají u nových partnerů rodičů dítěte. Tito lidé nemají k dítěti biologický vztah, a proto se u nich nevytvořilo sexuální tabu. Také se zde řadí náhradní rodinná péče.

Syndrom CAN může být aktivní či pasivní, k aktivnímu týrání se řadí šikana, agrese, nadávání, stresování, ponižování a izolace. K pasivnímu zanedbávání patří citová deprivace a nedostatek podnětů.

Různé formy CAN

CAN může nabírat mnoha rozměrů a může se projevit v mnoha oblastech, které nemusí být každému pozorovateli ihned zřejmé. Nejčastější medializované kauzy se týkají tělesného týrání, které je pochopitelně provázeno i týráním psychickým, případně sexuálním. Leckdy u dětí trpících syndromem CAN nenalezneme modřiny a podlitiny, můžeme si ale všimnout jejich nápadného chování, které by nás mělo varovat. Projevy CAN tak lze roztřídit do čtyř kategorií:

  1. Tělesné týrání - jedná se o fyzické ubližování dítěti, případně nezabránění jeho ublížení. Patří sem i nedostatek jídla, vhodného bydlení, ošacení a zdravotní péče.
  2. Pohlavní zneužívání - sexuální zneužití, hry se sexuálním podtextem, osahávání, incest. Za pohlavní zneužívání je považováno i nahrávání erotických videí s dítětem nebo zahrnutí dítěte do sexuálních aktivit dospělých včetně přihlížení těmto aktivitám.
  3. Citové týrání a deprivace - chování dospělého, které má negativní vliv na citový vývoj dítěte. Zahrnuje verbální útoky, ponižování, zavrhování dítěte, vystavování domácímu násilí a konfliktům, sociální izolace a nedostatek pochvaly za snahy dítěte.
  4. Zvláštní formy týrání a zanedbávání, kam patří systémové týrání, které je způsobeno systémy založenými pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin (dětské domovy, pěstounské péče, nemocnice apod.), organizované týrání a zneužívání (děti jsou ilegálně osvojované přes hranice státu, využívání dětí k sexuální účelům či k práci) a rituální týrání a zneužívání (zneužívání dětí v souvislosti se symboly s náboženskou či rituální tématikou - typicky sektářské skupiny).

V mnoha případech nepatří dítě jen do jedné skupiny. Tělesné týrání je prakticky vždy provázeno týráním citovým. Stejnak je tomu u pohlavního zneužívání. Zvláštní formy týrání mohou navazovat na ostatní formy, když se například sexuálně zneužívané dítě dostane do nemocnice a je necitlivě vyšetřováno.

Následky syndromu CAN

Děti jsou nejvíce ohroženy psychickou deprivací a bývají často silně traumatizovány. Ve většině případů se u nich projeví posttraumatická stresová porucha, se kterou jsou nuceni vyhledat odborníka. Hrozí zde i transgenerační přenos, který znamená vědomé či nevědomé přenášení vzorců chování na další generace. Neřešením problému vzniká začarovaný kruh.

Terapie dětí se syndromem CAN

Terapie syndromu CAN vychází primárně z individuálních případů. Jako příklad jedné z mnoha terapií, bych chtěla uvést arteterapii (jedná se o léčebný postup, jež využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání lidské psychiky) a to konkrétně zaměřenou na týrané a zneužívané děti. Měli bychom si uvědomit, že informace, které lze jen obtížně sdělit verbálně, vyjdou ven přes řeč výtvarného projevu.

K typickým rysům dětí se syndromem CAN patří regrese v chování. Mohou být nesmělé, mrzuté nebo citově prázdné. Mají velmi nízké sebehodnocení, přirovnávají se k poškozenému zboží, nesou pocit destrukce, viny či špíny a často chovají nenávist k určitým částem svého těla. Nelze zde vyjmenovat všechny prostředky pomoci těmto dětem, přesto bych zde pro zajímavost a hlavně alespoň minimální osvětu uvedla pár varovných příznaků v kresbách zneužívaných dětí:

  • těla bez ramen, bez rukou (neumí odrazit násilí);
  • hlava bez těla;
  • od pasu dolů bez těla (odmítání genitální oblasti);
  • postavy v sexy oblečení;
  • regrese kresby;
  • postava s nohama od sebe (zranitelnost);
  • oči s dlouhými řasami;
  • časté použití červené a zelené barvy;
  • déšť, slzy, kapky;
  • ohraničená postava.

Děti kresbou ventilují své trauma, tím je znehodnotí a vytváří si nový svět. Je nesčetně možností pomoci těmto dětem. V první řadě neignorovat varovné signály a umět naslouchat.

Co dělat všimneme-li si některých varovných signálů my sami?

Existuje několik možností, ke kterým můžeme přistoupit. Obecně se nedoporučuje z pozice svědka oslovit rodiče dítěte, u něhož máme podezření na týrání či CAN. Přesto je naší povinností překazit trestný čin, jak vyplývá ze zákona (trestní zákoník č.40/2009 Sb.). Máme-li tedy podezření, které nabývá s každým kontaktem s dítětem na větší a větší jistotě, to znamená, že jsme zaregistrovali několikrát v delším čase některé závažné varovné signály syndromu CAN, jenž nás utvrzují v naší původní domněnce, můžeme se zcela anonymně obrátit na Policii České republiky. Je možné pouze zatelefonovat a sdělit anonymně vše, čeho jsme svědkem.

Napadá vás: "No jo, ale co já té policii vlastně řeknu?" Nejste si tímto krokem jisti a myslíte, že je poměrně razantní a že to možná ani není tak, jak to vypadá? Pak je možné obrátit se na bezplatnou Linku bezpečí. Skrze telefon se můžete spojit s odborníkem, který s vámi probere vaši nejistotu i to, čeho jste svědkem a vaše podezření. Je možné, že společně zjistíte, že se nemusí jednat o syndrom CAN a vy si budete moci s ulehčením oddechnout. Ale je také možné, že vaše podezření nebylo mylné a v tomto případě můžete společně probrat všechny náležitosti oznámení trestného činu, co konkrétně říci policii apod. Na Lince bezpečí obvykle působí i sociální pracovník, který má v takovýchto situacích zkušenosti, jak v jednání s policií, tak v bezpečném postupu pro dítě a celou jeho rodinu.

Jednou z možných cest může být obrátit se na samotnou školu, do které dítě dochází. V případě, naše dítě chodí do stejné školy jako týrané dítě, a my známe výchovné poradce, třídní učitelku či vychovatelku v družině a máme k ní důvěru, můžeme si o všem promluvit s ní. Je možné, že nejste jediní, kdo příznaky týrání zaregistroval.

Zachytit varovné signály nemusí být snadné. Pokud jste si téměř jisti, že dochází k týrání dítěte, anebo si nejste jisti a potřebujete se s někým raději ještě poradit (Linka bezpečí, výchovný poradce, kamarádka apod.), ale máte podezření, tak nezavírejte oči.

ZDROJE:

Slaný, J. (2008). Syndrom CAN (syndrom týraného dítěte). (Vyd. 1.) Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta.
Šicková-Fabrici, J. (2008). Základy arteterapie. Praha:Portál.
Říčan, P.; Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha:Grada.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.