
Na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci má titul Bc. ze speciální pedagogiky předškolního věku, na který navázala studiem v ...
Všechny články autoraTýraní dítěte je pro většinu z nás jen obtížně představitelné. Už při čtení těchto slov nám naskakuje husí kůže a tak často raději zavíráme oči. Jakých podob ale vlastně může nabývat týrání dítěte? Co vše za ním stojí a jak lze pomoci týraným dětem?
CAN je zkratkou anglických slov - Child Abuse and Neglect (syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte). O syndromu CAN mluvíme v případě, že je dítěti ubližováno fyzicky, psychicky i emocionálně a zároveň je narušen jeho další vývoj.Druhým znakem je, že ubližování způsobují rodiče dítěte nebo blízké osoby, které by dítě naopak měly chránit a zahrnovat ho láskou.
Příčiny syndromu CAN mají tři rizikové faktory, mezi které se řadí;
Syndrom CAN může být aktivní či pasivní, k aktivnímu týrání se řadí šikana, agrese, nadávání, stresování, ponižování a izolace. K pasivnímu zanedbávání patří citová deprivace a nedostatek podnětů.
CAN může nabírat mnoha rozměrů a může se projevit v mnoha oblastech, které nemusí být každému pozorovateli ihned zřejmé. Nejčastější medializované kauzy se týkají tělesného týrání, které je pochopitelně provázeno i týráním psychickým, případně sexuálním. Leckdy u dětí trpících syndromem CAN nenalezneme modřiny a podlitiny, můžeme si ale všimnout jejich nápadného chování, které by nás mělo varovat. Projevy CAN tak lze roztřídit do čtyř kategorií:
V mnoha případech nepatří dítě jen do jedné skupiny. Tělesné týrání je prakticky vždy provázeno týráním citovým. Stejnak je tomu u pohlavního zneužívání. Zvláštní formy týrání mohou navazovat na ostatní formy, když se například sexuálně zneužívané dítě dostane do nemocnice a je necitlivě vyšetřováno.
Děti jsou nejvíce ohroženy psychickou deprivací a bývají často silně traumatizovány. Ve většině případů se u nich projeví posttraumatická stresová porucha, se kterou jsou nuceni vyhledat odborníka. Hrozí zde i transgenerační přenos, který znamená vědomé či nevědomé přenášení vzorců chování na další generace. Neřešením problému vzniká začarovaný kruh.
Terapie syndromu CAN vychází primárně z individuálních případů. Jako příklad jedné z mnoha terapií, bych chtěla uvést arteterapii (jedná se o léčebný postup, jež využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání lidské psychiky) a to konkrétně zaměřenou na týrané a zneužívané děti. Měli bychom si uvědomit, že informace, které lze jen obtížně sdělit verbálně, vyjdou ven přes řeč výtvarného projevu.
K typickým rysům dětí se syndromem CAN patří regrese v chování. Mohou být nesmělé, mrzuté nebo citově prázdné. Mají velmi nízké sebehodnocení, přirovnávají se k poškozenému zboží, nesou pocit destrukce, viny či špíny a často chovají nenávist k určitým částem svého těla. Nelze zde vyjmenovat všechny prostředky pomoci těmto dětem, přesto bych zde pro zajímavost a hlavně alespoň minimální osvětu uvedla pár varovných příznaků v kresbách zneužívaných dětí:
Děti kresbou ventilují své trauma, tím je znehodnotí a vytváří si nový svět. Je nesčetně možností pomoci těmto dětem. V první řadě neignorovat varovné signály a umět naslouchat.
Existuje několik možností, ke kterým můžeme přistoupit. Obecně se nedoporučuje z pozice svědka oslovit rodiče dítěte, u něhož máme podezření na týrání či CAN. Přesto je naší povinností překazit trestný čin, jak vyplývá ze zákona (trestní zákoník č.40/2009 Sb.). Máme-li tedy podezření, které nabývá s každým kontaktem s dítětem na větší a větší jistotě, to znamená, že jsme zaregistrovali několikrát v delším čase některé závažné varovné signály syndromu CAN, jenž nás utvrzují v naší původní domněnce, můžeme se zcela anonymně obrátit na Policii České republiky. Je možné pouze zatelefonovat a sdělit anonymně vše, čeho jsme svědkem.
Napadá vás: "No jo, ale co já té policii vlastně řeknu?" Nejste si tímto krokem jisti a myslíte, že je poměrně razantní a že to možná ani není tak, jak to vypadá? Pak je možné obrátit se na bezplatnou Linku bezpečí. Skrze telefon se můžete spojit s odborníkem, který s vámi probere vaši nejistotu i to, čeho jste svědkem a vaše podezření. Je možné, že společně zjistíte, že se nemusí jednat o syndrom CAN a vy si budete moci s ulehčením oddechnout. Ale je také možné, že vaše podezření nebylo mylné a v tomto případě můžete společně probrat všechny náležitosti oznámení trestného činu, co konkrétně říci policii apod. Na Lince bezpečí obvykle působí i sociální pracovník, který má v takovýchto situacích zkušenosti, jak v jednání s policií, tak v bezpečném postupu pro dítě a celou jeho rodinu.
Jednou z možných cest může být obrátit se na samotnou školu, do které dítě dochází. V případě, naše dítě chodí do stejné školy jako týrané dítě, a my známe výchovné poradce, třídní učitelku či vychovatelku v družině a máme k ní důvěru, můžeme si o všem promluvit s ní. Je možné, že nejste jediní, kdo příznaky týrání zaregistroval.
Zachytit varovné signály nemusí být snadné. Pokud jste si téměř jisti, že dochází k týrání dítěte, anebo si nejste jisti a potřebujete se s někým raději ještě poradit (Linka bezpečí, výchovný poradce, kamarádka apod.), ale máte podezření, tak nezavírejte oči.
ZDROJE:
Slaný, J. (2008). Syndrom CAN (syndrom týraného dítěte). (Vyd. 1.) Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta.
Šicková-Fabrici, J. (2008). Základy arteterapie. Praha:Portál.
Říčan, P.; Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha:Grada.
Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.