Agrese stokrát jinak aneb jak zvládat svoje afekty?

25. září 2014 14:00 | Tereza Mahdalová bolest agrese sublimace

Freeimages.com foto by nyitraiq

Za určitých okolností jsme agresivní všichni. Jaké jsou ale druhy agrese a kdy už se agrese stává patologickou?

Agrese je nepřátelství, útočnost či výbojnost v jednání vůči určitému objektu, jde o útok na překážku (osobu či předmět) na cestě k uspokojení potřeby. Je definována jako psychologická (emočně motivační) síla, jejímž cílem je poškodit přírodu, věci, lidi nebo sebe samého.

Definice agrese

Agrese je někdy chápána jako vrozená vlastnost nebo jako připravenost k reakci, jež je člověku vlastní a tudíž eticky neutrální, a slouží k adaptaci, udržení života (např. získání obživy, sebeprosazení, obrana). Mnozí psychologové zdůrazňují, že agrese je normální či maladaptivní (nepřizpůsobivá, sociálně nežádoucí) reakce na flustraci (zmaření touhy, neuspokojení nebo oddálení uspokojení potřeby), na překážky v průběhu dosahování důležitých uspokojení a cílů, případně jako následek psychických traumat.

Agresivní chování člověka je přirozenou součástí jeho sociálního chování. Zároveň je agresivní chování součástí při snaze uspokojit své potřeby a dosahovat svých cílů. Od toho se odvíjí jeho komplexní povaha a různorodá podoba a podmínky výskytu.

Agresí není přemýšlení o tom, jak někomu udělat něco špatného, ani plánování a představování si, jak někoho zranit nebo poškodit. Agrese je chování, jehož následkem je poškození, nebo k němu vede.

Není přitom důležité, jakou konkrétní podobu mají následky agresivního chování. Může jít o způsobení fyzické bolesti, poškození majetku jiné osoby nebo psychologické zranění jiné osoby (ponižování, zesměšňování, urážení, zastrašování, vydírání atd.). Může jít o cokoli, co vyvolává odpor a prožívání psychické nepohody.

Důležitým znakem agrese je cílevědomý charakter, zda byl čin, který někoho poškodil, vykonán záměrně, schválně. Náhodné poškození jiné osoby, stejně jako poškození způsobené neopatrností není agresí. Za jistých okolností ale ani záměrné ublížení nemusí být agresí. Příkladem je bolestivý zákrok u lékaře. Proto je dalším nezbytným znakem agrese úmysl, se kterým jedinec záměrně ubližuje jiné osobě.

Agrese je tedy chování, které cíleně směřuje ke způsobení negativních důsledků jiné osobě s úmyslem poškodit ji.

Formy a podoby

Agrese může být zaměřena proti druhým (může se stupňovat až k vraždě), proti sobě (extrémním případem je sebevražda) nebo jde o destrukci (ničení majetku).

Z hlediska formy rozlišujeme agresi fyzickou a verbální, přímou a nepřímou. Tyto druhy se mezi sebou navzájem prolínají. Přímá agrese může být fyzická - napadení, bití, cloumání, ale i bránění osobě v dosažení cíle jako například ve vstupu do dveří - nebo verbální - urážky, nadávky, odmítnutí odpovídat (příkladem je třeba tzv. „tichá domácnost“, kdy jeden z páru odmítne komunikovat s druhým). Při nepřímé fyzické agresi je agresivní chování přeneseno na zástupné objekty, které jsou nějakým způsobem spojeny s obětí např. majetek - ničení majetku. Nepřímou verbální agresí je pak šíření pomluv nebo se někoho nezastat (například když jeden kritizuje druhého a přítomní nic neřeknou na jeho obranu). Toto všechno je považováno za agresi.

Agrese může být afektivní (emocionální). Je plná emocí, většinou se rozvíjí na základě provokace nebo flustrace a člověk jedná impulzivně a nepřemýšlí o důsledcích. Například nadřízený zkritizuje svého podřízeného za špatně odvedenou práci. Ten se nejprve ovládne, ale když vyjde z kanceláře svého vedoucího, nezvládne emoce a v návalu vzteku na něj začne nadávat a urážet ho, aniž by si uvědomil, že ho může zaslechnout a vyvodit z toho důsledky (v krajním případě vyhazov).

Oproti tomu instrumentální agrese je zacílená. Cílem je vlastní obohacení, zisk něčeho pro daného člověka hodnotného. Na rozdíl od afektivní agrese je mnohem více plánovaná a uvědomělá. Cílem není agrese sama, ale vyskytuje se jako přidružený důsledek. Muž se vloupe do cizího domu, aby ukradl vše, co není přibité a opatřil si tak nějaké peníze. Zjistil si, že v tu dobu bývají všichni obyvatelé domu pryč, ale náhle se někdo z rodiny vrátí domů dřív, než měl, protože se mu udělalo špatně, a stane se tak nechtěným svědkem. Když si ho zloděj všimne, musí jednat a zbavit se ho, jinak by mu hrozilo vězení. To, co způsobí druhému jedinci, je vedlejším prostředkem, jak dosáhnout svého cíle, jímž jsou v tomto případě peníze.

U šikanování je pak agrese sama cílem a je plánovaná a plně uvědomělá. Je to podobné instrumentální agresi, ale v tomto případě je cílem agrese nikoli zisk. O šikaně se často mluví ve spojitosti se školním kolektivem, kdy jeden z žáků ponižuje druhého, případně ho napadá i fyzicky.

Jak tedy agresi zvládat?

Ke snížení agrese rozhodně nepomáhá vylévat si vztek na druhých. Ani mýtus, že když je člověk naštvaný, má si vybít vztek na boxovacím pytli („fackovacím panákovi“), není pravdivý. Tato činnost neuvolňuje napětí, ale zvedá aktivaci, povzbuzuje agresi a uklidnit se trvá déle. Alkohol také není cestou ke zvládání agrese. Může pomoci na chvíli vztek potlačit, ale nemůže ho nechat zmizet ani nepomůže se s ním vyrovnat.

Agresi je vhodné transformovat do nějaké jiné podoby. Například se může projevit tvůrčí činností (malování, psaní) nebo fyzickou aktivitou (běhání, jízda na kole, posilování). Důležité je nevybíjet se agresivně (např. kopat, mlátit, trhat).

V případě přílišné agresivity je ale vždy potřeba vyhledat odbornou pomoc v podobě terapie nebo nějaké podpůrné terapeutické skupiny.

ZDROJE:

Čadilová, V., Jůn, H., Thorová, K. (2007). Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. Praha: Portál.

Čírtková, L. (Eds). (2004). Policejní psychologie. Praha: Portál.

Hartl, P., & Hartlová, H. (2009). Psychologický slovník. Praha: Portál.

Poněšický, J. (2005). Agrese, násilí a psychologie moci. Praha: Triton.

Lovaš, L. (2008). Agrese.  V Výrost, J., & Slaměník, I. (Eds.). (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2016 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.