Život za sklem aneb derealizace

19. září 2014 13:46 | Jaroslav Pustina deprese úzkost antidepresiva anxiolytika

Freeimages.com foto by african fi

Jaký je život kdesi na hranici mezi životem a smrtí? Prožívat minimum emocí a mít stálý pocit vytrženosti ze světa? Jaké to je být derealizovaný?

Pokud jste někdy byli opravdu silně vyčerpaní a nemohli si odpočinout ať už kvůli neúměrnému pracovnímu vytížení nebo z důvodu psychických problémů či traumatických zážitků, tak jste možná zažili v jistou chvíli takový zvláštní pocit odcizení od světa, jakoby vše kolem vás byla jen neživá kulisa, divadelní představení. Lidé byli jen loutky a vy jste je jen pozorovali z povzdálí, aniž by na vás jakkoli působili. Jestli vám tento pocit zní povědomě, zřejmě jste zažili stav derealizace.

Depersonalizační a derealizační syndrom

Ten je charakterizován pocity neskutečna, vzdálenosti od světa či automatizace okolního dění. Tento stav bývá většinou doprovázen i depersonalizací, kdy má postižený pocit, že jeho myšlenky a pohyby nejsou ve skutečnosti jeho vlastní, jakoby vlastně ani nežil, ale díval se na sebe jako na loutku. Pokud tyto stavy zažívá člověk dlouhodobě nebo se často vrací, pak hovoříme o depersonalizačním a derealizačním syndromu.

Osoby trpící derealizací či depersonalizací mívají oploštěnou emotivitu (neprožívají hluboké emoce), bývají apatičtí a abuličtí (těžko sami sebe motivují k činnosti). Pacienti jsou si vědomi svého změněného stavu, nemají halucinace ani bludy, a svůj stav vnímají jako nepříjemný až děsivý. Někteří popisují změnu jako by byli "za sklem" nebo "ve filmu". V závažnějších případech pak uvádějí stavy podobné smrti, kdy se jejich duše oddělila od těla a nemůže zpátky.

Vznik, prognóza a léčba derealizace

Derealizace se obvykle řadí pod neurotické poruchy (dle MKN-10) nebo disociativní poruchy (dle DSM-IV). Samotná derealizace je fenomén poměrně vzácný. Daleko častěji tyto stavy nasedají jako druhotné na jiné psychické poruchy, typicky panickou poruchu, obsedantně-kompulzivní poruchu, depresi, poruchy osobnosti i epilepsii. Začátek derealizace může být zcela náhlý, například při panické atace nebo při užití drog (hlavně halucinogenů či marihuany) nebo se může rozvíjet po dlouhá léta, kdy už ale vzhledem k délce trvání mluvíme o depersonalizačním a derealizačním syndromu jako samostatném onemocnění.

Léčba je vzhledem k vzácnému výskytu dlouhodobých depersonalizačních a derealizačních stavů poměrně obtížná. Z psychofarmak se používají antidepresiva ze skupiny SSRI a benzodiazepiny. Z psychoterapeutických směrů se pak uplatňuje především dynamická psychoterapie či kognitivně behaviorální terapie. Předpokládá se, že derealizace a depersonalizace jsou velmi účinné obranné mechanismy, které udržují psychickou stabilitu před náporem silného ohrožení. V tomto je tedy tento stav velmi podobný například akutní stresové reakci nebo posttraumatické stresové poruše.

Zážitek depersonalizace je velice silný a pro jedince znepokojivý. Silná úzkost, která jej často doprovází, pak způsobuje, že se postižený bojí o svém zážitku mluvit. Obává se negativní nálepky duševně chorého člověka. Depersonalizačním a derealizačním syndromem trpí podle nových odhadů 1% až 2% populace a jeho léčba je mnohdy komplikovaná špatnou diagnózou. Prognóza je u tohoto onemocnění velmi nejistá. Pokud jde o přidruženou poruchu k jinému psychickému onemocnění, pak depersonalizace vymizí s léčbou primární nemoci. Jestliže ale jde o samostatnou poruchu, potom je prognóza horší a neléčená nemoc se může táhnout měsíce až léta. Zároveň je ale nutno podotknout, že krátkodobé derealizace se mohou vyskytnout i u jinak zcela zdravých jedinců vlivem velké zátěže nebo užití drog a obvykle do několika hodin či dnů vymizí.

ZDROJE:

Depersonalizace. (2012, říjen 17). In Wikipedie. Retrieved from http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Depersonalizace&oldid=8742451

Höschl, C., Libiger, J., & Švestka, J. (2004). Psychiatrie. Praha: Tigis.

Praško, J. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti (Vyd. 1.). Praha: Grada.

Praško, J. (2005). Úzkostné poruchy: klasifikace, diagnostika a léčba (Vyd. 1.). Praha: Portál.

Radkin Honzák et al. (2005). Úzkostný pacient. Praha: Galén.

Rief, W., & Hiller, W. (2002). Somatizačná porucha a hypochondria. Trenčín: Vydavateľstvo F.

Líbil se vám tento článek? Podělte se o něj s přáteli.

© 2019 O psychologii.cz. Všechna práva vyhrazena.